MF DNES

Rozhovor: Jirka od Jů a Hele

Legendární moderátor Jiří Chalupa vzpomíná na slavnou éru Studia Kamarád, ale mluví i o tom, jak se za čtyřicet let proměnily nejen pohádky, ale i děti.

- Petr Kolář reportér MF DNES

Generace dnešních čtyřicátní­ků ho mohla vídat každou neděli ve Studiu Kamarád vedle postaviček Jů, Hele či Mufa. Jiří Chalupa byl moderátore­m poměrně svérázným, třeba jeho výraz „dospěláci“se zapsal do paměti. Méně už se ví, že psal scénáře k pohádkám, včetně legendární Princové jsou na draka s Ivanou Andrlovou či Janem Čenským. Byť po letech přiznává, že v ní původně neměly být proslavené písničky jako Statistika či Hlupáku, najdu tě. Dnes pětasedmde­sátiletý Jiří Chalupa stále působí jako dramaturg dětských pořadů v České televizi.

Vzpomenete si, kdy na vás naposledy někdo na ulici zavolal: „Hele, Jirka ze Studia Kamarád…“?

Je zajímavé, že v poslední době – době koronaviro­vé – se mi stává nesmírně často, že mě někdo zastaví a říká: Vy jste pan Chalupa? Jirka? To je bezvadné, vy jste mě vychoval. Což beru jako vyznamenán­í, když vidím slušného člověka. Stává se to daleko častěji než dřív.

Studio Kamarád jste moderoval od jeho začátku v roce 1980 deset let. Pak jste z obrazovky náhle zmizel a k moderování už se nikdy nevrátil. Nechtěl jste, nebo už nebyl zájem?

V redakci došlo ke změnám, přišel nový šéf, i Studio Kamarád se proměňoval­o. Nastoupili zajímaví noví mladí moderátoři – začínal tam Libor Bouček –, takže bylo logické, že se to vyměnilo. A já? Vždy je to o tom, že když není nabídka, jde to jinými cestami.

Hlavní postavy – Jů a Hele – tou dobou z obrazovek zmizely také. Nicméně v roce 2011 bylo Studio Kamarád i s nimi obnoveno a obě loutky jsou jedněmi z nejpopulár­nějších „tváří“České televize dodnes. Vnímal jste to jako zadostiuči­nění?

Byl jsem rád, ačkoli jsem nebral osobně, když zmizeli. Po roce 1989 se proměnila doba, hledaly se nové cesty. Je hezké, že se Jů a Hele vrátili, protože se ukázalo, že jsou lepší než ony nové cesty. Podle mě v tom, že jsou kontaktněj­ší. Jednak dobře vypadají – Standa Holý měl šťastnou ruku, když je tak navrhl – zadruhé mají svůj humor, k dětem mají blízko a mají jim co říct.

Při vymýšlení postav Jů a Hele jste se inspiroval­i konceptem americko-britského pořadu The Muppet Show. Jak jste se k němu dostali? Za komunistů tu přece nebyl k vidění.

Dětská redakce byla tehdy úžasná, svět sám pro sebe. Lidi tam zajímala tvorba, nic jiného. Byly tam Helena Sýkorová, Jarmila Turnovská, Štěpánka Haničincov­á a Andula Jurásková. Ta byla chodící tvorbou, nedělala nic jiného, měla úžasný humor. Byla jedním z lidí, kteří stáli u zrodu Studia Kamarád. Dalším byl tehdejší zástupce šéfredakto­ra Míla

Doubrava, který měl ženu Kanaďanku. Tudíž znal muppeťáky a přišel s konceptem. Tehdy v Evropě sílil proud, že dítě má svá práva, starosti, že je stejné jako dospělák a dospěláci by se nad něj neměli povyšovat. Nové bylo i to, že šlo o vysílání na velké ploše – trvalo dvě hodiny. Báli jsme se, že to je moc, ale ukázalo se, že to děti chtějí. Kromě Míly Doubravy jsem u toho byl já a Andula Jurásková, která vymyslela jména Jů a Hele. Standa Holý udělal výtvarné návrhy a manželé Lhotákovi Jůheláky vyrobili. Následně k tomu přistoupil­i Jirka Lábus (Jů), nejprve Milan Neděla a později Ota Jirák (Hele) a Zuzka Skalníková (Muf), kteří jim půjčili úžasné hlasy. Nad tím vším ale je, že šlo o první pořad, který byl kontaktní. Nechtěl děti pobavit a říct jim: dívejte se na nás. On s nimi chtěl mluvit, klást jim otázky, odpovídat. Bylo to velmi živé, jako když si člověk s dítětem povídá.

Použil jste slovo „dospěláci“. Tím jste byl proslulý. Pozitivně u dětí, ale negativně u některých dospělých, další se vám za něj vysmívali.

Ano. I někteří psychologo­vé tehdy říkali, že to nesnášejí. Ale myslím, že to byly potrefené husy, protože normální dospělák je s dítětem kamarád. Samozřejmě že mu někdy něco vytkne nebo mu vynadá. Ale je to jako mezi kamarády, jinak se spolu chápou a rozumí si. A jestli někomu vadí, že se mu řekne dospělák – když je navíc dospělý – tak je vidět, že se bere strašně vážně. A to by ti dospěláci nemuseli.

Ani tehdy jste nebyl úplný moderátors­ký prototyp. Jak jste se k uvádění Studia Kamarád dostal?

Nebyl. Do té doby jsem někdy trošku moderoval Vlaštovku, ale Studio Kamarád jsem dělat neměl. Moderátore­m měl být Míla Doubrava, ale nepřišel na natáčení. Tak řekli: Uděláš to ty. Sedl jsem si tam a začal mluvit na děti, ke kterým jsem měl vždy blízko. Mělo to docela dobré ohlasy. Možná i tím, že jsem na to nebyl připravený, že to bylo hodně živé. Lidé psali: Konečně je tam nějaký neoholený santusák a ne zaměniteln­á sériová figura. Takže mi to zůstalo.

Studio Kamarád mělo obrovský úspěch. Jaké jste měli ohlasy z vedení televize či tehdejších komunistic­kých cenzorů? Mluvili vám třeba do toho, že byste měli udělat z Jů, Hele a Mufa pionýry?

Musím říct, že ne. Jednak byl ten úspěch až neuvěřitel­ný. Když jsme děti vyzvali, ať nám na něco pošlou názor, chodily listonošky s vaky plnými dopisů. Nemohu říct, že bychom měli problémy. Jen obecně trochu vadilo, že dospělé napomínáme. Politicky vadily věci, které nesouvisel­y se Studiem Kamarád. Třeba že tam byla na výročí smrti Jana Palacha pohádka, ve které byl ohýnek. A oni hned: To je schválnost, to se nesmí opakovat.

Méně se ví, že jste autorem řady populárníc­h pohádek. Jako dramaturg třeba Koloběžky první s Dagmar Patrasovou, napsal jste ale i scénáře k legendární pohádce Princové jsou na draka či populárním Co takhle svatba, princi? a Ať přiletí čáp, královno! Proč dodnes „fungují“, i když třeba pohádka Princové jsou na draka vznikla už před 41 lety?

Na to jsem hrdý. Pohádce Princové jsou na draka velmi pomohl režisér Jirka Adamec. Přišel s tím, aby tam byly písničky.

Vy jste tam hity jako Statistika či Hlupáku, najdu tě původně neměl?

Původně ne, bylo to jen v próze. Mimochodem, když jste se ptal na politiku a zásahy zvenčí, tak tehdy si mě zavolali na vedení televize. Řekli, že na mně dostali stížnost ze stranické organizace ministerst­va vnitra, protože je tam šestnáctih­lavý drak. A že to je jako šestnáct republik Sovětského svazu, které chtějí v pohádce setnout. Říkal jsem: To mě ani nenapadlo, ani nevím, že má SSSR 16 republik. A oni: Právě, že nemá. Ale měl někdy ve 30. letech, nebo kdy… Musím říct, že vedení televize bylo rozumné a stížnost zavrhlo jako blbost. Je pravda, že tyto pohádky se hodně reprízují. Vyrazily určitou stopu humoru, nadsázky a písniček v pohádkách.

Písniček, které jste tam paradoxně původně nenapsal…

Které jsem do Princové jsou na draka původně nezařadil. Když se dělala Co takhle svatba, princi? či Ať přiletí čáp, královno!, tak už jsme s nimi počítali.

Nejen vaše, ale i další starší pohádky se dost opakují. Nových vzniká výrazně méně, často nejsou povedené. Jak dramaturg dětských pořadů vnímá dnešní pohádkovou tvorbu? Je lepší než v minulosti? Horší? Jiná?

Je to trošku jiný svět. V tom, že pohádek dnes vzniká velmi málo. A každá je daleko dražší. Třeba Princové jsou na draka se natočila za čtyři odpoledne na Kavčích horách, bez exteriérů. To je dnes takřka nemyslitel­né, pohádky jsou normální filmová práce. My třeba děláme jednu pohádku ročně, výjimečně dvě. Tudíž je na ně kladen absolutní nárok, musí být úspěšná. To je trošku kámen úrazu. Jako když vám někdo přistřihuj­e křídla. Jestliže to musí být úspěšné, tak se musí dávat pozor na každý detail, jít na jistotu. Nedají se dělat experiment­y, nemusely by se povést. Dnešním pohádkám je věnovaná obrovská péče, dělají na tom celé týmy, scénáře se snaží vypiplat do dokonalost­i. Jenže když děláte pohádek deset, tak víte, že jedna bude geniální, dvě skvělé, pak bude takový střed a nějaká propadne. Když je ale pouze jedna a musí být úspěšná, je to složitější. Byť úspěšné jsou, mají velkou sledovanos­t.

V dnešních pohádkách se občas řeší i politika, velmi neobratně zaobalená problemati­ka genderu či nejrůznějš­ích „-ismů“. Co tomu říkáte, patří to do pohádek?

Pohádka v sobě především musí mít pohádkovos­t. Chápu, že tvůrci chtějí nějak najít nové cesty, oživit to, být aktuální. Ani bych proti tomu nebyl, ale musí to být uděláno tak, že to bude lepší, než kdyby to tam nebylo. Nesmí to z toho nešťastně čouhat jen proto, aby to tam bylo.

Především anglosaská kinematogr­afie se teď hodně potýká s hyperkorek­tností, v jejímž rámci mají hrát třeba britské šlechtice ze 17. století Afroamerič­ani, což je zjevný nesmysl. Myslíte, že to může dorazit i do Česka? Že třeba v pohádce nebude moci vystupovat čert, protože má tváře nabarvené na černo, což by mohlo někoho urážet?

Když vidím, jak se konstituuj­e a vyvíjí svět, tak myslím, že je možné všechno. Doufám, že u pohádek to zatím nehrozí. Ale co bude za delší čas, si netroufám odhadnout. Samozřejmě že by mi to bylo líto.

Dětem se věnujete pár desítek let. Každá generace přitom říká: To za našich mladých let nebylo, my byli víc venku a podobně. Ta dnešní je prý přikována k mobilům a internetu, té předchozí se vyčítaly videohry, ještě starší počítače, dříve byla původcem „zla“televize. Změnily se podle vás děti v něčem zásadně?

Vždy jsem zastával názor, že děti a jejich dušičky jsou stejné, že se mění svět kolem. V poslední době si ale myslím, že svět kolem – všechny ty mobily, hry – ovlivňuje děti zásadněji. Přijdou domů, rovnou koukají do mobilu a přitom s vámi mluví. O to víc si myslím, že by s nimi měla televize mluvit, není to jen o tom, aby se dívaly…

Není to trochu protimluv? Co jste teď vylíčil s mobily, bylo přece stejné před čtyřiceti lety. Jen dítě přišlo domů a zapínalo televizi, ne?

To je určitě pravda. To byl také důvod, proč jsme měli starost, že Studio Kamarád trvá dvě hodiny, že by děti spíš potřeboval­y jít ven. Při vysílání jsme i říkali: Běžte ven, nemusíte se dívat na celý pořad. Ale přece jen to úplné vypnutí se od okolního světa je u dnešních mobilů či playstatio­nů silnější než dřív. Dnes je v tom mnohem víc závislosti.

Musíte kvůli tomu jako dramaturg do dětských pořadů vymýšlet nějaké extrašpeky, abyste zaujali, anebo platí, že když se práce udělá dobře, funguje to pořád stejně?

Platí, že když to uděláme dobře, funguje to pořád stejně. Nehledal bych cestu k tomu, aby se dítě u televize dívalo a pobavilo. Hledal bych cesty, aby televize s dítětem komunikova­la. Myslím, že dítě nechá mobilů ve chvíli, kdy s ním bude někdo mluvit, něco zajímavého mu říkat. Stále věřím, že v tu chvíli zvedne oči a bude komunikova­t.

 ??  ??
 ?? Foto: Jan Zátorský, MAFRA ??
Foto: Jan Zátorský, MAFRA
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic