Čeho se bojí dnešní Amerika
Pearl Harbor 1941, Zátoka sviní 1961, New York a Washington 2001, Afghánistán 2021... Jedničkové roky a memento zmaru: hrdost a sebedůvěra Američanů dál klesají.
Spojené státy si v tomto roce připomínají dvě historická data, která otřásla Amerikou. Osmdesát let od útoku na Pearl Harbor a právě dnes uplynuvších dvacet let od teroristických útoků na New York a Washington. Přineslo 11. září 2001 zefektivnění boje proti terorismu? Jak prospělo Americe? A koho vinit za její současné problémy?
Srovnání dvou už zmiňovaných dějinných zlomů není zdaleka dáno jen letopočtem shodně končícím číslem jedna. Obě události byly do značné míry důsledkem liknavosti a prachmizerné koordinace bezpečnostních a zpravodajských složek a obě také pokračovaly spravedlivou americkou odplatou.
Vyhlášení války Japonsku po útoku na Pearl Harbor z prosince 1941 lze z hlediska globálního a rovněž prizmatem samotné Ameriky, která svým podílem na celkovém vítězství markantně posílila svou vůdčí pozici světového hegemona, hodnotit s odstupem veskrze kladně. Vyhlášení války islámskému terorismu, jež následovalo už necelý měsíc po 11. září 2001 invazí do Afghánistánu a později do Iráku, je ale v celkovém součtu spíše v kolonce vojenského, geopolitického i morálního salda. Přineslo s sebou především fatální okleštění občanských práv a svobod a ztrátu soukromí ve prospěch všudypřítomného zaklínadla bezpečnosti.
Probouzí to ještě jednu asociaci na rok 1941, kdy tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt nařídil pozavírat a držet pod zámkem ve speciálních táborech až do konce války všechny tehdejší americké občany japonského původu. Roosevelt to okomentoval slovy: „Vím, že to není demokratické, ale bezpečnost státu má přednost.“
Bezpečnost: za jakou cenu?
V poválečném entuziasmu tato okolnost poněkud upadla v tiché zapomnění, nicméně svůj účel, to jest nepřipustit existenci žádné páté kolony v zemi, splnila, stejně jako ji navzdory všem protestům (a je zcela legitimní ptát se, za jakou cenu to bylo) nakonec splnila i striktně uplatňovaná krizová legislativa, přijatá ve dnech a týdnech po útoku na New York a Washington před dvaceti lety.
Zejména koordinace a činnost bezpečnostních složek a tajných služeb se objektivně skutečně zlepšila a zefektivnila – a to i v celosvětovém měřítku. Přesto je dobré si uvědomit, že stoprocentně bezpečný nemůže být člověk opravdu nikdy a nikde a že relativně nejbezpečnější je pouze v režimu diktatury.
Dnes navíc nastupuje forma terorismu, proti němuž otestované konvenční postupy nefungují. Tedy terorismus kulturní, spočívající ve zpochybňování západních kulturních hodnot a ideálů, mezinárodní orientace jednotlivých států a podobně.
Vrátím se však k situaci v americké společnosti, kde nepřesvědčivé výsledky vojenských misí a intervencí probudily v samotných Američanech pochybnosti a postupně aktivizovaly intenzivní a dříve nemyslitelný pocit ztráty hrdosti na svou zemi. Úpadek zaznamenaly všechny průzkumy na toto téma, realizované v posledních zhruba čtyřech letech. Trend je přitom identicky sestupný u všech věkových skupin, ras, etnik a pohlaví. Nejvyšší propad byl zjištěn v kategorii mladých lidí, tedy těch, kteří 11. září 2001 zažili jenom jako malé děti.
Pověstná sebedůvěra Američanů, kterou přinesl úspěch ve druhé světové válce a pokračující během studené války až do symbolického vítězství v tomto konfliktu v první polovině 90. let, se zřetelně vytrácí.
Poslední kapkou pro sebevědomí Američanů bylo nepochybně chaotické představení, které sehrála americká armáda při srpnovém odchodu či spíše úprku z Tálibánem opanovaného Afghánistánu. Svým charakterem dal vzpomenout na útěk z vietnamského Saigonu nebo na legendární americký debakl v kubánské Zátoce sviní – memento zmaru, potupení a neúspěchu s letopočtem symbolicky opět zakončeným číslem jedna, tedy v roce 1961.
Čekání na silného vůdce
Současná Amerika je oslabená a vnitřně rozdělená, převládá jakási celospolečenská deprese a eskalující napětí. Při pohledu zpět je také nutno konstatovat, že za posledních dvacet let neměli Američané štěstí na výrazné (co do pozitivních činů, nikoliv jen slov a gest) a silné politické vůdce a osobnosti. Všichni pouze ilustrovali fakt, že politika je akrobacie, při níž udržujete rovnováhu tím, že děláte pravý opak toho, co říkáte.
Ukazuje se však také to, že ani americký prezident není víc než pouhým produktem dvou hlavních, dnes značně znesvářených a radikalizovaných politických táborů. Čekat od hlavy státu, že vlastním tělem zalehne odkryté střílny a zastaví střelbu, je představa dosti naivní, obzvláště v situaci, kdy majitelé odlišných názorů v současné americké společnosti absolutně nejsou ochotni naslouchat argumentům druhé strany – a nezřídka raději berou do rukou zbraně.
Legendární americká demokracie sklízí tvrdé direkty, které si často uštědřuje sama, když uměle vytváří až bizarní témata a sporné otázky, aby se následně měla na čem neshodnout. Politické, občanské, ale i obyčejné lidské slušnosti povážlivě ubývá.
Amerika je tak dnes mnohem zranitelnější, než byla před 11. zářím 2001. Ještě více než okolního světa se však musí obávat sama sebe.
Amerika je dnes mnohem zranitelnější, než byla před 11. zářím 2001. A bát se musí hlavně sama sebe.