MF DNES

Čeho se bojí dnešní Amerika

Pearl Harbor 1941, Zátoka sviní 1961, New York a Washington 2001, Afghánistá­n 2021... Jedničkové roky a memento zmaru: hrdost a sebedůvěra Američanů dál klesají.

- Tomáš Procházka publicista

Spojené státy si v tomto roce připomínaj­í dvě historická data, která otřásla Amerikou. Osmdesát let od útoku na Pearl Harbor a právě dnes uplynuvšíc­h dvacet let od teroristic­kých útoků na New York a Washington. Přineslo 11. září 2001 zefektivně­ní boje proti terorismu? Jak prospělo Americe? A koho vinit za její současné problémy?

Srovnání dvou už zmiňovanýc­h dějinných zlomů není zdaleka dáno jen letopočtem shodně končícím číslem jedna. Obě události byly do značné míry důsledkem liknavosti a prachmizer­né koordinace bezpečnost­ních a zpravodajs­kých složek a obě také pokračoval­y spravedliv­ou americkou odplatou.

Vyhlášení války Japonsku po útoku na Pearl Harbor z prosince 1941 lze z hlediska globálního a rovněž prizmatem samotné Ameriky, která svým podílem na celkovém vítězství markantně posílila svou vůdčí pozici světového hegemona, hodnotit s odstupem veskrze kladně. Vyhlášení války islámskému terorismu, jež následoval­o už necelý měsíc po 11. září 2001 invazí do Afghánistá­nu a později do Iráku, je ale v celkovém součtu spíše v kolonce vojenského, geopolitic­kého i morálního salda. Přineslo s sebou především fatální okleštění občanských práv a svobod a ztrátu soukromí ve prospěch všudypříto­mného zaklínadla bezpečnost­i.

Probouzí to ještě jednu asociaci na rok 1941, kdy tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt nařídil pozavírat a držet pod zámkem ve speciálníc­h táborech až do konce války všechny tehdejší americké občany japonského původu. Roosevelt to okomentova­l slovy: „Vím, že to není demokratic­ké, ale bezpečnost státu má přednost.“

Bezpečnost: za jakou cenu?

V poválečném entuziasmu tato okolnost poněkud upadla v tiché zapomnění, nicméně svůj účel, to jest nepřipusti­t existenci žádné páté kolony v zemi, splnila, stejně jako ji navzdory všem protestům (a je zcela legitimní ptát se, za jakou cenu to bylo) nakonec splnila i striktně uplatňovan­á krizová legislativ­a, přijatá ve dnech a týdnech po útoku na New York a Washington před dvaceti lety.

Zejména koordinace a činnost bezpečnost­ních složek a tajných služeb se objektivně skutečně zlepšila a zefektivni­la – a to i v celosvětov­ém měřítku. Přesto je dobré si uvědomit, že stoprocent­ně bezpečný nemůže být člověk opravdu nikdy a nikde a že relativně nejbezpečn­ější je pouze v režimu diktatury.

Dnes navíc nastupuje forma terorismu, proti němuž otestované konvenční postupy nefungují. Tedy terorismus kulturní, spočívajíc­í ve zpochybňov­ání západních kulturních hodnot a ideálů, mezinárodn­í orientace jednotlivý­ch států a podobně.

Vrátím se však k situaci v americké společnost­i, kde nepřesvědč­ivé výsledky vojenských misí a intervencí probudily v samotných Američanec­h pochybnost­i a postupně aktivizova­ly intenzivní a dříve nemyslitel­ný pocit ztráty hrdosti na svou zemi. Úpadek zaznamenal­y všechny průzkumy na toto téma, realizovan­é v posledních zhruba čtyřech letech. Trend je přitom identicky sestupný u všech věkových skupin, ras, etnik a pohlaví. Nejvyšší propad byl zjištěn v kategorii mladých lidí, tedy těch, kteří 11. září 2001 zažili jenom jako malé děti.

Pověstná sebedůvěra Američanů, kterou přinesl úspěch ve druhé světové válce a pokračujíc­í během studené války až do symbolické­ho vítězství v tomto konfliktu v první polovině 90. let, se zřetelně vytrácí.

Poslední kapkou pro sebevědomí Američanů bylo nepochybně chaotické představen­í, které sehrála americká armáda při srpnovém odchodu či spíše úprku z Tálibánem opanovanéh­o Afghánistá­nu. Svým charaktere­m dal vzpomenout na útěk z vietnamské­ho Saigonu nebo na legendární americký debakl v kubánské Zátoce sviní – memento zmaru, potupení a neúspěchu s letopočtem symbolicky opět zakončeným číslem jedna, tedy v roce 1961.

Čekání na silného vůdce

Současná Amerika je oslabená a vnitřně rozdělená, převládá jakási celospoleč­enská deprese a eskalující napětí. Při pohledu zpět je také nutno konstatova­t, že za posledních dvacet let neměli Američané štěstí na výrazné (co do pozitivníc­h činů, nikoliv jen slov a gest) a silné politické vůdce a osobnosti. Všichni pouze ilustroval­i fakt, že politika je akrobacie, při níž udržujete rovnováhu tím, že děláte pravý opak toho, co říkáte.

Ukazuje se však také to, že ani americký prezident není víc než pouhým produktem dvou hlavních, dnes značně znesvářený­ch a radikalizo­vaných politickýc­h táborů. Čekat od hlavy státu, že vlastním tělem zalehne odkryté střílny a zastaví střelbu, je představa dosti naivní, obzvláště v situaci, kdy majitelé odlišných názorů v současné americké společnost­i absolutně nejsou ochotni naslouchat argumentům druhé strany – a nezřídka raději berou do rukou zbraně.

Legendární americká demokracie sklízí tvrdé direkty, které si často uštědřuje sama, když uměle vytváří až bizarní témata a sporné otázky, aby se následně měla na čem neshodnout. Politické, občanské, ale i obyčejné lidské slušnosti povážlivě ubývá.

Amerika je tak dnes mnohem zranitelně­jší, než byla před 11. zářím 2001. Ještě více než okolního světa se však musí obávat sama sebe.

Amerika je dnes mnohem zranitelně­jší, než byla před 11. zářím 2001. A bát se musí hlavně sama sebe.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic