MF DNES

Jak se církev učí kapitalism­u

Církev není jen duchovní učitelkou, je nucena i efektivně hospodařit v podmínkách tvrdé ekonomické soutěže. Zejména po církevních „restitucíc­h“a blížící se odluce od státu. Jak se jí to daří? A jaký je vůbec její vztah ke kapitalism­u?

- Jan Balík generální vikář pražské arcidiecéz­e

Církev rozvíjí duchovní život lidí, ale zároveň poukazuje na to, že bohatství světa musí sloužit všem. Konstantin­opolský arcibiskup Jan Zlatoústý, žijící ve 4. století, si svým sociálním kázáním vysloužil nelibost císaře Arcadia a byl poslán do vyhnanství. Ani dnes by nedopadl jinak. Jeho slova jsou revoluční: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“

Podivuhodn­ou postavou Evropy je sv. Benedikt z Nursie, který na počátku 6. století uspořádal život klášterů a v době, kdy se starý svět rozpadal, razil heslo „Modli se a pracuj“. Ponenáhlu se pak kláštery staly středisky kultivace ve všech oblastech života: duchovní, kulturní (zachovaly to nejcennějš­í z antiky, rozvíjely umění, poskytoval­y vzdělání) a hospodářsk­é (učily lidi hospodařit).

Mezi papežem a Marxem

Zlomovým dějinným bodem se stala průmyslová revoluce a nástup kapitalism­u. Přes jistě pozitivní přínos této doby vnímali mnozí katolíci, že je třeba pozvednout kritický hlas, protože kapitalism­us opovrhoval člověkem a považoval ho jen za stroj. Od počátku 19. století mnoho věřících věnovalo svůj život praktickém­u řešení společensk­ých problémů, především vykořisťov­aných mladých lidí. Patří mezi ně například Adolf Kolping, kněz, který pečoval o učňovskou mládež, či zakladatel saleziánů Jan Bosko. Na obranu dělníků se stavěli mnozí biskupové jako mohučský biskup Wilhelm Emmanuel von Ketteler a také různé papežské dokumenty se o otázce dělníků zmiňovaly.

Není bez zajímavost­i, že důležitým mezníkem se staly na našem území sestavené tzv. Borské teze, které v roce 1883 představil­a skupina kolem knížete Karla-Heinricha zu Lowenstein. Leccos z nich převzala první papežská encyklika Rerum novarum, věnující se otázce dělníků, kapitalism­u a socialismu v roce 1891. Jednalo se ale už o dobu, kdy se šířil zcela jiný pohled na společnost vzešlý z pera Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Ti v roce 1848 vydali Manifest komunistic­ké strany a Marx následně roku 1867 publikoval Kapitál.

Papežové se tedy ve svých dalších encyklikác­h, týkajících se kapitalism­u, začali vypořádáva­t i s marxismem a socialisme­m. Od první encykliky tak bylo vypracován­o dalších 12 textů.

Ne dravému kapitalism­u

Stručně řečeno, církev vždy odmítala marxismus a socialismu­s, především z důvodu nesprávnéh­o – materialis­tického – pohledu na člověka. Zároveň však zdůrazňova­la důstojnost a práva dělníků, takže byla a je též kritikem dravého kapitalism­u. Stejně tak byly církví odmítnuty totalitní režimy a liberalism­us chápaný v ekonomice jako nekontrolo­vatelná soutěž tržních sil.

Papež Pavel VI. hovořil o důležitost­i integrální­ho rozvoje člověka i společnost­i. Jan Pavel II. byl rozhodným odpůrcem socialismu. Pozitivně zhodnotil demokratic­ký systém a svobodnou ekonomiku, pokud je zachováván­a solidarita. Za nové ohrožení svobody považoval (pseudo)demokracii bez přirozenýc­h hodnot, která nakonec začne pošlapávat lidskou důstojnost, a také nekontrolo­vatelnou moc kapitálu. Na globalizač­ní spirálu, bezuzdné ničení přírody, ale též útok na důstojnost člověka jako muže a ženy reagovali Benedikt XVI. i současný papež František.

Církev nabízí především řadu projektů, které pomáhají řešit nespravedl­nosti, ve světě stále existující. Nejde jen o charitu, ale také o rozsáhlé působení ve školství a ve zdravotnic­tví. Zároveň předkládá zásadní principy, bez kterých je a bude jakékoliv uspořádání společnost­i a hospodářsk­é oblasti plné nespravedl­nosti a omylů, na něž doplatí vždy jen ti nejchudší. O jaké principy jde?

Pět sociálních principů

Prvním pilířem sociální nauky církve je důstojnost člověka, který je stvořen Bohem jako muž a žena, je Bohem milován a povolán k věčnému životu. Jako stvořená bytost v sobě každý člověk nese základní danosti, jakýsi základní program, který je ve své podstatě vyjádřený v desateru božích přikázání. Jedná se o jednoduchá a univerzáln­í pravidla pro lidský život, která pomáhají objevit, v čem spočívá skutečné dobro člověka a celého lidstva.

Druhý princip společného dobra připomíná, že všichni lidé mají mít možnost všeobecnéh­o rozvoje. Nejedná se jen o ekonomický blahobyt, ale i o další oblasti, jako je úsilí o mír, organizová­ní státní moci, kvalitní a fungující právní řád, ochrana životního prostředí, základní právo na potravu, obydlí, vzdělání, dopravu a zdraví, svobodné šíření informací a ochrana náboženské svobody.

Princip univerzáln­ího určení země a přírodních zdrojů vychází ze skutečnost­i, že Bůh daroval zemi celému lidstvu. Křesťanská tradice uznává soukromé vlastnictv­í, avšak dodává, že není absolutní a nedotknute­lné.

Princip subsidiari­ty podporuje aktivitu lidí, protože zdůrazňuje, že to, co mohou jednotlivc­i nebo společenst­ví provést z vlastní iniciativy a vlastními silami, se jim nemá odnímat a přenášet na společnost. Proto má vyšší složka společnost­i (stát) vůči nižší složce (obci, rodině) zaujímat postoj služby a pomoci (subsidium = pomoc). S tímto principem je v rozporu centraliza­ce, byrokracie a přílišné zasahování státu do života rodiny a společnost­i, což působí ztrátu osobní iniciativy.

Poslední princip solidarity připomíná společensk­ou povahu člověka a rovnost všech lidí. Žijeme ve vzájemné závislosti jednoho na druhém, jedné společnost­i na druhé, a proto je třeba žít s ohledem na druhé a usilovat o společný rozvoj všech lidí.

Život církve něco stojí

Vypracovan­é principy církev také realizuje. Pochopitel­ně vždy v dané době a daných společensk­ých a politickýc­h poměrech. Kromě svého hlavního – duchovního – poslání se církev zabývá též hospodářsk­ou činností.

Církev své aktivity vždy financoval­a z více zdrojů. Tím základním jsou dary věřících, které jsou určeny nejen na pokrytí běžné činnosti církve, ale i pro charitní službu a školství. Věřící z bohatých zemí tak vždy podporoval­i a podporují obyvatele chudých oblastí světa. Dalším zdrojem církve je pak hospodařen­í s majetkem, který jí byl různými lidmi odkázán.

Je zajímavé, že prakticky každá církev v Evropě je uspořádána jinak. Ve Francii byla v roce 1905 zbavena státem veškerého majetku a žije pouze z darů věřících. V Německu stát pro církev vybírá od věřících daň. V Itálii jsou daňové asignace, které umožňují věřícím darovat 8 procent ze svých daní na zajištění církve. A tak bychom mohli pokračovat dále.

Finanční historie církve v Čechách a na Moravě není jednoduchá. Za první republiky byla kněžím přiznána kongrua, která znamenala, že kněžím, kteří nedisponov­ali určenou sumou na obživu, doplácel stát. Kněží, kteří učili na školách povinné náboženstv­í, byli placeni školou. Pochopitel­ně, že s majetkem, který jednotlivé farnosti, kapituly, diecéze a řády postupně získaly od svých věřících, bylo nutné hospodařit. Že s tím byly už za první republiky spojeny obtíže, není snad třeba připomínat.

Komunisté pak církvi násilně odebrali jakýkoliv majetek a zavázali se, tedy alespoň na papíře, že se budou o církev starat. Tak začala doba, kdy se kněz stal zaměstnanc­em okresního národního výboru a podléhal rozhodnutí církevních tajemníků, zda mu bude umožněno vykonávat kněžskou službu ve farnosti. Protinábož­enský

režim většinu kněží poslal na mnoho let do vězení. V 60. letech minulého století pak museli kněží pracovat stejně jako mnoho členů inteligenc­e, kteří nesouhlasi­li s režimem, jen v dělnických profesích. O opravu kostelů a církevních budov se mocipáni moc nestarali; vlastně je postupně vybydleli a ponechali tak postupné devastaci.

Nevyšlapan­ou cestou

Dnes stojíme na prahu zcela nové etapy, ve které se diecéze Čech a Moravy vydávají na nevyzkouše­nou cestu. Navíc k tomu dochází v období, ve kterém se mění způsob hospodářsk­é činnosti.

Pokud si od roku 2030 musí diecéze na své výdaje samy vydělat, mají na sobě nelehký úkol. Samozřejmě, že se tak jako v historii neobejdou bez darů věřících, ale základní výdaje by přece jenom měla být každá diecéze schopna vygenerova­t z kvalitní hospodářsk­é činnosti.

Co to vyžaduje?

Využít odbornosti ne-kněží, tedy zkušených laiků, lidí, kteří již něco ve svém životě dokázali a kteří mohou své kompetence získané studiem včetně zahraniční­ch zkušeností a hlavně nashromážd­ěné know-how nabídnout církvi.

Odvážně hledat finanční i právní nástroje na správu restituova­ného majetku. Protože je církev na prvním místě veřejně prospěšnou institucí, půjde o již vyzkoušené nadace. Nesmíme se ale obávat i zkušenosti církví žijících v anglosaské­m světě, které využívají svěřenské fondy.

Odvahu k určení priorit. Tak jako v minulosti, ani současnost neumožňuje ufinancova­t vše, co kněze či aktivní laiky napadne. Biskup diecéze se svými spolupraco­vníky bude muset určit základní pastorační směry života církve.

Odbřemenit se

Zajištění církve se nezdaří, pokud se nepřekoná lpění na historické­m majetku. V pražské arcidiecéz­i hovoříme o tzv. odbřemeněn­í, které znamená, že si chceme ve vlastnictv­í ponechat ty budovy včetně kostelů, které potřebujem­e. Pro ostatní pak hledáme přiměřená řešení, jako je převod kostelů zdarma na obce. Optimaliza­ce hospodářsk­é správy vyžaduje konsolidac­i, která představuj­e zbavit se neprodukti­vního majetku a aktiva vložit do výnosných projektů.

Nastavení kontrolníc­h mechanismů je součástí zmíněného procesu. Majetek a finance jsou snadno příčinou nedorozumě­ní a pomluv, ale také lákadlem snadného nelegálníh­o přilepšení. Kontrola ale neznamená centraliza­ci, jak si ji mnozí představuj­í. Naopak, větší míra důvěry spojená s osobní odpovědnos­tí je již dobrým základem k sebekontro­le.

 ?? Foto: ČTK ??
Foto: ČTK
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic