MF DNES

Příliš mnoho not, milí Iron Maiden

Heavy metalové mašině Iron Maiden je na novince Senjutsu znovu formát jednoho CD příliš těsný. Zasypala fanoušky dalším dvojalbem.

- Jindřich Göth redaktor MF DNES

Japonský výraz senjutsu se dá volně přeložit jako taktika a strategie, přičemž je jasné, jakou strategii v posledních letech volí Iron Maiden. Zaplnit dva disky hudbou až po okraj, aby měl posluchač dojem, že se desce musí věnovat s plným nasazením, aby mu něco podstatnéh­o neuniklo.

Chce to ovšem trpělivost a skutečnou fanouškovs­kou vášeň, neboť, řekněme si to na rovinu, kapela kolem kapelníka a neúnavného tahouna Stevea Harrise není v takové formě, že by lusknutím prstu dodala osmdesát minut hudby, kterou budete poslouchat bez dechu. Pro skeptika, který měl problém už s předchozím dvojalbem The Book Of Souls, je pohled na seznam skladeb Senjutsu poněkud skličující: tři více než desetiminu­tové kolosy, jedna skladba téměř desetiminu­tová, dvě „jen“sedmiminut­ové. Časy

Opatrnost místo šťavnatost­i

úderných vypalovače­k jsou už hezky dlouho pryč, Iron Maiden ročník 2021 jsou opatrní, rozvážní, nejistí a rozvláční. Sesekat Senjutsu na plochu jednoho alba, vyházet zbytečně natahované mezihry, intra a outra, dát tomu všemu živější a šťavnatějš­í zvukový kabát a můžeme se bavit o tom, že kapela dokáže stále strhnout. Takto je to něco na způsob filmového „režisérské­ho střihu“, kdy komusi bylo líto zbavit se byť jen jediné minuty hudby a musel mocí mermo vydat vše, co se ve studiu nahrálo.

Ztraceni ve světě preludován­í

Už léta je jasné, že Iron Maiden při natáčení alb chybí skutečný producent ve smyslu oponenta, který je přiměje zredukovat hluchá místa a soustředit se na to podstatné. Senjutsu je práce kapely, která se nemusí ohlížet na rádiové formáty písní a libuje si v předlouhýc­h kompozicíc­h. Ty ovšem nedokáže pokrýt opravdu silnými nápady, a tak prostě preluduje, pidliká, vyšívá, pulíruje – ovšem tak trochu autisticky hlavně sama pro sebe. Nečiní jí problém otevřít album těžkopádno­u skladbou Senjutsu, u níž je více než osmiminuto­vá stopáž zhola zbytečná. Lepší je typicky maidenovsk­y vzletná a cválavá Stratego. Lost In A Lost World má velmi působivý rozjezd, poté se zlomí opět do zcela typické riffovačky, bohužel ale zklame v trochu křečovitém „na sílu“taženém halekavém refrénu.

A pak už se opět riffuje a sóluje, znovu ale dost toporně a těžkopádně. Ta tam je samozřejmo­st a lehkost, která byla Iron Maiden vždy vlastní. Na Senjutsu mají na noze přivázanou železnou kouli, která jim brání se svobodně rozběhnout.

Částečná odměna za trpělivost

Věnoval jsem novým Iron Maiden opravdu hodně času a trpělivost­i. Doufal jsem, že album opakovaným­i poslechy vyroste, ale bohužel se tak nestalo.

Nedá se říct, že by na desce nebyla opravdu silná místa, ale spíše než o kompletní písničky jde o jednotlivé pasáže v nich. Místa, kde to skutečně zajiskří, a jsou to zas ti milovaní mejdni. Drobnosti, pěkná pěvecká linka v The Time Machine, atmosféric­ká Darkest Hour, která spíše než Iron Maiden zní jako sólovky zpěváka Bruce Dickinsona, případně závěrečná Hell On Earth, která po opět dost nezáživném, více než dvouminuto­vém úvodním vybrnkáván­í rozkvete do melodické nádhery.

Je to alespoň částečná satisfakce za dlouhé minuty předešlých rozpaků, občasného vytržení a nostalgick­ého vzpomínání na doby, kdy Iron Maiden pumpovali do fanoušků cisterny pozitivní energie. Dnes ji z nich spíše vysávají.

Senjutsu Iron Maiden

 ?? Foto: Warner Music ?? Iron Maiden ročník 2021 (na snímku zpěvák Bruce Dickinson) jsou příliš rozvážní a rozvláční.
Foto: Warner Music Iron Maiden ročník 2021 (na snímku zpěvák Bruce Dickinson) jsou příliš rozvážní a rozvláční.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic