Jak úřady poznají pravou lásku v Manželství
Zdánlivě banální romance vyvrcholí sňatkem. Jenže aby se Manželství mohlo vůbec naplnit, zasahoval i tehdejší ministr zahraničí Petříček.
Před odhodláním hrdinky dokumentu Manželství, který právě vstoupil do kin, se člověk musí sklonit. Účetní z Aše odkázaná na invalidní vozík a libovůli úřadů, jež v době množících se účelových sňatků zkoumají, zda dotyčný „pravou lásku“jen nepředstírá, vyrazí až na ministerstvo zahraničí a vymůže si schůzku se šéfem Černínského paláce Tomášem Petříčkem.
Nejdražší vánoční cukroví
Vzala si totiž Pákistánce, a to na Srí Lance, kde také tráví rok co rok spolu dovolenou, protože inženýr nedostal české vízum a ona v jeho vlasti nemá bezbariérové podmínky. Šest let byli svoji na dálku.
„Popáté ti posílám vánoční cukroví poštou, to bude stát dva tisíce,“sděluje žena přes Skype a muž opáčí: „Dražší cukroví než švýcarské.“
Škoda, že režiséři Kateřina Hager a její pákistánský kolega Asad Faruqi nepronikli k metodám, jak se vlastně ověřuje „pravá láska“. Sledují vesměs každodennost odděleného páru, který se seznámil na internetu při online hře Farmville. Ona se kvůli němu naučila anglicky, pro něj představovala její invalidita coby následek autonehody
Láska z internetu
„nejmenší problém“. Oba se svou volbou partnera narazili u rodičů, oba se smířili s tím, že mít děti už nestihnou – „Kdo nám vrátí devět let života od seznámení?“– a oba si udržují naději sdíleným humorem.
Zjevná, leč nesentimentální vzájemná oddanost je záchranným pásem tuctově natočeného snímku, který se kvůli internetovým rituálům opakuje a hrozící střety rozdílných kultur přejde třeba mužovým údivem, že se lze na slunci spálit.
Proč pijeme vodu z kohoutku
Proto je zajímavější okamžik, kdy konečně začnou žít dohromady: v Česku, v dešti a sněhu, s hromadou koření, které si Pákistánec přiveze. S jeho otázkami, proč u nás auta pořád svítí, jak to, že pijeme vodu z kohoutku, když u nich to zavání nemocí, a proč si přiděláváme práci hláskou Ř, když by přece stačilo usmažit „stýk neboli rízek“.
Jedna z kouzelných scén sleduje první lekci z houbaření, jemuž cizinec propadne: „Chodí se do lesa každý den?“A že není v okolí žádná mešita? „Modlit se můžu doma.“
Poněkud selankovité výjevy z příprav prvních společných Vánoc už si mohl film odpustit, zatímco jedna věc v něm chybí: třeba jen kratičká informace, jak to bylo dál. Tedy dva roky po šťastném vítězství.