Bílá hora a parlamentní volby 2021
Zpověď Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Těším se na rekonstrukci historicky mimořádně významné bitvy na Bílé hoře, která letos proběhne v sobotu a neděli 18. a 19. září na louce u obory Hvězda. Loni jsem ji propásl, ale před pandemií jsem prožil její vizuální věrohodnost téměř s otevřenou pusou.
Je to skvěle připravená show. Stovky dobrovolníků a desítky koní, všichni v dobovém oblečení a uniformách, v mlze, kouři a rachotu pálících kanonů a mušket, třesku střetů mečů, kopí a halaparten předvedou utkání protestantů s katolíky, jehož výsledek na příštích 300 let rozhodl přímo o osudu Českých zemí a nepřímo o politickém uspořádání střední Evropy.
Nejenže rekonstrukce bitvy na Bílé hoře je pečlivě připravený spektákl, ale s doprovodným slovním komentářem přes reproduktory a vystavenými tištěnými panely i kruté připomenutí, jak důležitou se může stát jedna jediná událost, když si v jejím průběhu aktéři jedné ze soupeřících stran nedokážou představit a uvědomit její důležitost. A pak musí nést tvrdé následky svého lajdáctví, neschopnosti či neochoty mít konkrétní plán a toho se držet. Dnes slyšíme hlasy opěvující architekturu baroka, ale že bída s nouzí zasáhly obyvatelstvo, že rozvoj vědy a techniky, jazyka a literatury v Českých zemích po vyhnání tisíců vzdělanců a patriotů zaostával za okolním světem, se přehlíží.
V souvislosti s porážkou českých stavů na Bílé hoře přijde na mysl únor 1948, kdy podobně jako tenkrát na Bílé hoře jedna strana – demokratické vládní partaje – špatně odhadla situaci a na dalších 40 let uvolnila pole pro knutu absolutního vítěze, bezohledných komunistů.
Je to naše specificky česká charakterová vlastnost, naše nejednotnost, krátkozrakost, vzájemná nedůvěra a vnitřní rozštěpení, tak snadno systematicky infikované mezi poddaný lid shora, z trůnu, jehož cílem je mít poddané ne příliš vzdělané, ale poslušné? Jsme na tom dnes opravdu podstatně lépe?
Riziko absolutního vítězství
Rozjely se poslední týdny předvolební kampaně. Nesmyslná obvinění a lži na adresu nového protivníka, obviňování ze zlých, až paranoidních úmyslů zamořují veřejnou debatu. Jako kdyby šlo jen a především o absolutní vítězství, i za cenu dalšího, ještě hlubšího rozpolcení již rozděleného národa na dva nepřátelské tábory. Historie nás varuje, že absolutní vítězství jedné strany je zaručený začátek ztráty svobody i demokracie a pozvolný, ale jistý nástup útlaku a diktatury. Na to bychom neměli zapomínat.
Podobně jako v roce 1620 jsme i dnes na rozcestí. Přestože nejde o naše fyzické životy, jako tomu bylo po bitvě na Bílé hoře, jde o budoucnost naší země. Kam, kterým směrem se vydáme? Vrátíme se k toleranci a rozmanitosti, která vždy vedla k rozvoji společnosti? Chceme různorodou společnost, která není rozdělena hlubokým příkopem nedůvěry? Jsme spokojeni se statem quo, nebo chceme nabrat čerstvý, dosud nezkorumpovaný vítr? Možné to je, ale muselo by dojít ke změně u kormidla. Záleží na každém z nás, zda do volební urny vhodíme uvážlivě a zodpovědně vyplněný volební lístek.
Covide, co tu ještě děláš?
Po dlouhé pauze svolává Draha, naše třídní guru, pomaturitní „slezinu“. Kolik se nás letos sejde? Neumím to odhadnout. Rádi se scházíme zavzpomínat, rodinné zkazky vyměnit, ale já pochybuji, že budeme v plném počtu. Jistě nepřijdou ti, kteří nechtějí riskovat nakažení od pošetilých odpíračů. Překvapivě i ti mezi námi jsou. Jisté ovšem je, že už nikdy nepřijde dobrý muž Pepa. Bude nám scházet jeho vyvážené dobráctví.