Jude Law plíživě ničí rodinnou Klícku
Zakončovací snímek karlovarského festivalu Klícka vstupuje do kin s jednou nezpochybnitelnou výhodou. Jude Law v hlavní roli novodobého barona Prášila si ani na okamžik nevezme oddechový čas, jeho okouzlující stavitel vzdušných zámků dokonale vystihuje nebezpečný typ klukovsky nadšeného hazardního hráče, který má příliš velké oči, sny i útraty.
Předstírám boháče
Navenek vyrovnaná rodinka se dvěma dětmi, kde otec chystá snídani a matka v podání Carrie Coonové pečuje o koně, se stěhuje; počtvrté za deset let, tentokrát ze Států do Velké Británie, od níž si hrdina slibuje lepší kariéru. Popravdě není zcela jasné, co jako obchodník vlastně dělá; zřejmě nic, ale ono nafouklé „nic“na poradách či večírcích zakrývá výtečně. „Předstírám, že jsem boháč,“pojmenuje svou činnost v hořkém přiznání.
Ale dlouho trvá, než tváří v tvář rozklížené domácnosti připustí porážku. Horuje pro nový dům, rozlehlé panské sídlo – „bydleli tu Led Zeppelin!“, zatímco manželka prozaicky pochybuje – „je moc velké, co to stojí?“– a pro sourozence je to prostě „strašidelnej barák“. Obrovské, chladné, poloprázdné prostory hrají zneklidňující úlohu v pozadí drolící se každodennosti.
Na jedné straně sice lze Klícce vytknout pomalé tempo, na straně druhé však vychází z reality: rozklad přece bývá pomalý, plíživý, takřka neviditelný, od nemocného koně přes školní trable potomků až po nezaplacené účty, kdy si žena muže jedovatě vychutná u luxusní večeře, na kterou nemají.
Ve finále napětí houstne, hádky se zostří a situace vyhrotí až do strachu o děti ponechané napospas v opuštěném domě. Tehdy se Klícka přiblíží silné náladě Ledové bouře.
Kosmopolitní ráz
Současně však ruší kazatelská nálož obecných pravd, kterou hrdinovi náhodně uštědří moudrý taxikář. I bez ní by očistný charakter filmu účinkoval, tím spíše, že univerzálnosti sdělení pomáhá kosmopolitní ráz. Kanadský režisér Sean Dirkin, jehož proslavil seriál Southcliffe, propojil reaganovskou Ameriku a dobový Londýn s bravurou. Klícka USA, 2021 60 %