Svatá Ludmila stále aktuální

Zbožná křesťanka, kněžna, prozíravá politička, mučednice i velký vzor pro současnou dobu. To vše byla a stále je svatá Ludmila, jejíž 1 100. výročí smrti si právě teď připomínáme.

Ovýznamu svaté Ludmily svědčí fakt, že ji sochař Josef Václav Myslbek umístil na začátku 20. století spolu s postavami dalších národních světců, Anežkou, Vojtěchem a Prokopem, k podstavci mohutné jezdecké statue jejího vnuka, svatého Václava v Praze na Václavském náměstí.

Pocházela ze slovanského kmene Pšovanů, který sídlil severně od Prahy. Narodila se kolem roku 860 na hradě Pšov nacházejícím se zhruba na území nynějšího Mělníka jako dcera knížete Slavibora. Zpočátku byla pohankou, kterou otec už ve čtrnácti letech provdal za Přemyslovce knížete Bořivoje. Vybral jí dobrou partii, protože dotyčný později ovládl celé Čechy, a povýšil tak nad ostatní kmenová knížata.

Zhruba rok po svatbě se jim narodil syn Spytihněv, později Vratislav. Někdy po roce 880 byl Bořivoj při návštěvě sídla velkomoravského knížete Svatopluka pokřtěn arcibiskupem Metodějem a konvertoval ke křesťanství. Po návratu do Čech s sebou přivedl kněze a jeden z nich pokřtil Ludmilu na Levém Hradci, kde tehdy Bořivoj sídlil. Podle některých historiků však mohla být pokřtěna i samotným Metodějem. I ona se tak stala křesťankou. S manželem však zažila česká kněžna také krušné chvíle, když proti němu povstal jistý Strojmír a Bořivoj tak musel uprchnout na Moravu, odkud se vrátil se Svatoplukovým vojskem a obnovil vládu nad Čechami.

Těžké časy nastaly pro Ludmilu po náhlé Bořivojově smrti na konci 80. let 9. století. Jejím hlavním cílem bylo zajištění vlády pro své potomky. Jenomže Spytihněv nebyl ještě dostatečně zralý na to, aby se mohl stát panovníkem. Domluvila se tedy s velkomoravským knížetem Svatoplukem, aby přímo převzal vládu v Čechách. To byl z její strany geniální tah, kterým pro své syny v budoucnu zachránila vládu v zemi.

V roce 894 totiž Svatopluk umírá a panování v Čechách se ujal Spytihněv. Ten spolu s ostatními českými knížaty slíbil o rok později věrnost franské říši na říšském sněmu v Řezně. Dá se předpokládat, že se v tom prozíravě angažovala i Ludmila, jejíž prioritou bylo zajištění vlády pro svého nejstaršího syna, který vládl do roku 915, kdy bezdětný zemřel. Vlády se po něm ujal jeho mladší bratr Vratislav, který měl se svou manželkou Drahomírou ze slovanského kmene Stodoranů sedm dětí. Syny Václava, Boleslava a Spytihněva a také čtyři dcery, z nichž je známá pouze Přibyslava.

V roce 921 Vratislav umírá a za nedospělého Václava vládnou jeho babička Ludmila a matka Drahomíra. Vztah tchyně a snachy, jak to často bývá, měl k harmonii daleko. Drahomíra těžce nesla, že ač ona se stala vladařkou země, Ludmile byla svěřena výchova jejích synů Václava a Boleslava. Václavovi tím však jeho babička zajistila na tehdejší dobu kvalitní výchovu a obstarala mu učitele, který jej naučil číst a psát ve slovanském jazyce. Později si budoucí kníže osvojil i latinu. Ludmila cítila, že společný pobyt s Drahomírou na Pražském hradě nedělá dobrotu, a proto přesídlila na hrad Tetín a přestala se starat též o výchovu svých vnuků. To však Drahomíře nestačilo, vyslala na Tetín ozbrojence v čele s Vikingy Tunnou a Gommonem, kteří podle Kristiánovy legendy uškrtili Ludmilu 15. nebo 16. září 921 jejím vlastním závojem.

Ludmila byla pohřbena nejdříve na Tetíně pod Drahomírou nově postaveným kostelem sv. Michala. Podle legendy proto, aby případné zázraky byly přiznány tomuto světci a nikoliv jí. Kníže Václav pak za několik let po převzetí vlády nechal Ludmiliny ostatky přenést na Pražský hrad a pohřbít v chrámu sv. Jiří, kde jsou uloženy dodnes. Od této doby je tato česká kněžna považovaná za svatou – tehdy totiž ještě nebyl ke svatořečení nutný papežský souhlas.

K zavraždění Ludmily vedly Drahomíru hlavně osobní a politické důvody, nicméně vztah ke křesťanství v tom hrál rovněž roli. Historik Josef Pekař o tom píše ve své studii

Svatý Václav: „Přesto, že jak pověděno, zahynula Ludmila jako oběť nenávisti osobní, není dobře myslitelno, aby rozpor mezi křesťanstvím činu a křesťanstvím slova, jenž dělil dvůr od nastoupení Drahomířina, neměl svůj díl i v zločinu tetínském: šlo patrně i o to, odstraniti z cesty nebo potrestati tu, která sama žijíc skutkům křesťanského milosrdenství a v účinné zbožnosti závodíc se svými kněžskými rádci, byla považována za hlavní původkyni zvráceného vychování Václavova.“

Nedej zahynouti nám...

Přesně tak: do konfliktu se dostalo hlubší a plněji prožívané křesťanství Ludmilino s povrchním a účelově přijatým křesťanstvím Drahomířiným. Budoucnost však dala za pravdu Ludmile. Ona pochopila, že křesťanství patří nastávající časy a Češi je musí v zájmu svého zachování přijmout.

Nešlo jen o to, že se zbourají sochy slovanských pohanských bohů Peruna, Svantovíta, Svarožice a dalších nebo že se posvátné háje nahradí křesťanskými chrámy. Šlo i o přijetí vyspělejší kultury a civilizace, modernějších technologií, nástrojů atd. Málo se například ví, že v Čechách postavili první vodní mlýny benediktýnští řeholníci.

Polabští Slované se přijetí křesťanství zuřivě bránili – a skončilo to jejich vyhlazením a germanizací. Češi se i zásluhou svaté Ludmily a christianizace ubránili a přežili.

V tom také spočívá velikost Ludmiliny osobnosti, že pochopila, co je pro její lid dobré a přináší mu to prospěch. A tím může být příkladem i pro naši dobu: abychom i my dokázali dnes pochopit, co nám v budoucnu prospěje – a podle toho se chovali.

Příklad svaté Ludmily pro dnešek: pochopit, co nám prospěje, a podle toho se chovat.