Izraelci opatření po návratu moc nedodržují

Občas si nejsem jistá, že rozumím logice izraelských zdravotních úřadů v otázce covidu, ale taková je situace, říká nová izraelská velvyslankyně.

spolupracovnice MF DNES v Izraeli

Nebudu vymýšlet kolo. Moji předchůdci odvedli hodně dobré práce, pokud jde o vědeckou a technologickou spolupráci. Mým osobním přáním a cílem pak je, aby Českou republiku navštěvovalo více izraelských ministrů. Měli bychom jí věnovat více pozornosti, kterou si jako náš největší přítel v Evropě zaslouží, říká nová izraelská velvyslankyně v Česku Anna Azariová.

Začneme jako Izraelci: Jak se máte?

Jsem tu přesně měsíc a velmi si to užívám. Už jsem vyjela i do Brna, Českého Krumlova. Česko je překrásná země.

Po měsíci jste se už trochu rozkoukala. Je něco, co vás překvapilo?

Obecně jsem čekala, že Česko je vstřícná země k Izraeli. Usilovala jsem o post velvyslankyně, protože jsem chtěla zažít tu přátelskou atmosféru. Většina mých setkání je tedy víceméně velmi příjemná. Ale ano, ta míra přátelskosti mě překvapuje.

Opravdu žádné zklamání?

Možná, až spolu budeme mluvit za čtyři roky, budu říkat něco jiného. Ale v současné chvíli ne.

Z předchozího postu velvyslankyně v Polsku umíte polsky, jak vám jde čeština?

Možná v tomto směru je to zklamání. Záleží na situaci. Rozumím, když jdu na nějakou oficiální událost, ceremonii, například začátkem září se konal vzpomínkový akt za Terezín. Mluví na nich totiž pomaleji než v běžné komunikaci. Jinak musím žádat lidi, aby zpomalili. Obecně stále nemohu mluvit česky, protože když se snažím něco říct, napadají mě často polská slovíčka. Mám před sebou dlouhou cestu.

Kdo vás učí?

Učím se s jazykovou aplikací a už několik měsíců mám učitele češtiny, ale není to intenzivní studium. Kdybych měla možnost se půl roku věnovat jen studiu češtiny, bylo by to jiné. Ale při práci na to není tolik času. Doufám, že za rok už to bude mnohem lepší. Na základní, každodenní úrovni česky komunikuji, ale obávám se, že z mé strany je to víc polština než čeština.

Jaký je vlastně váš rodný jazyk?

Můj rodný jazyk je litevština. Do Izraele moje rodina přišla, když mi bylo dvanáct let. Přestože jsem v litevštině absolvovala čtyři roky základní školy, ten jazyk jsem zapomněla. Nahradila ho hebrejština.

Co je pro vás v Česku největší výzva? Máte vůbec něco na práci, když je země největším přítelem Izraele v Evropě?

Největší výzvou pro mě je – nepokazit to. Hlavně to nepokazit. Ale vážně, tím zásadním úkolem asi je najít cesty, jak komunikovat s mladou generací, jež má poněkud odlišný postoj k Izraeli než ta starší. Máme krásné projekty, například soutěž Cemach, která je zaměřena na studenty a učí je o moderním Izraeli. Hledám i další cesty, třeba jak přivést mladé lídry Izraele. Je to ale teď kvůli covidu velmi obtížné, protože nejde nic naplánovat. Uvidíme, jak budu úspěšná a zda se to podaří.

Navážu nepříjemnou otázkou: izraelští turisté do Česka smějí, ale Izrael je českým turistům uzavřen už od začátku koronakrize. Kdy se to změní?

Není to v žádném případě politické rozhodnutí. Česko je součástí Evropské unie a nemůže samo sebe izolovat tak, jako to dělá Izrael. Je to rozhodnutí zdravotních úřadů. Nejde o to, že do Izraele

nepustí Čechy, oni nechtějí pustit žádné cizince kromě výjimečných případů. Víme, že to nepomáhá a Izrael je mutací delta zasažen. Ale jde o rozhodnutí zdravotnických úřadů a pro mne je těžké soudit, zda správné nebo špatné. Snaží se tak zabránit velkému množství importované nákazy, jak jen to je možné. Nejsou vždy úspěšní, však znáte Izraelce, opatření po návratu ze zahraničí moc nedodržují.

Teď o svátcích, které Izraelci slaví v září, mnoho z nich do Evropy letí a mohou se nakazit. Jaká je tedy logika tohoto opatření?

Nejsem si jistá, že rozumím logice izraelských zdravotních úřadů. Některá rozhodnutí jsou trochu zvláštní, ale to je otázka pro izraelské ministerstvo zdravotnictví. Taková je zkrátka situace. Mimochodem, Česko, pokud jde o epidemickou situaci, není riziková, tedy červená země. To je také důvod, proč sem teď o svátcích přilétá hodně našich turistů. V Evropě jsou aktuálně jen asi tři takové státy. Nicméně izraelská vláda se zatím nerozhodla otevřít zemi turistům.

Kdy můžeme čekat změnu? Trpí tím i izraelský cestovní ruch.

Nedovolím si to odhadnout. Závisí to na vývoji epidemie a na našich zdravotnických úřadech.

Co se podle vás v Izraeli děje, pokud jde o koronavirus? Země byla premiantem v očkování a přitom se ještě nedávno mluvilo o možnosti dalšího lockdownu.

Jedno z vysvětlení je, že jsme očkovali velmi brzy, od té doby uběhlo už osm měsíců a množství protilátek u lidí se snížilo. Předběhli jsme všechny a jsme jakousi laboratoří pro zbytek světa. Je velmi zajímavé, že se teď tolik lidí nenachází v kritickém stavu a že jsme se nakonec vyhnuli dalšímu lockdownu. Podobná situace je i v USA. Česko nyní začne dávat rovněž třetí dávku vakcíny ohroženým skupinám. V zásadě se všichni společně učíme, jak se v epidemii chovat. Společně najdeme řešení. Možná jedním z nich bude – ale pozor, nejsem lékař – že se vakcína bude aplikovat každý rok.

Spolupracuje nějak Česko a Izrael, pokud jde o řešení epidemie koronaviru? Například v Česku se rozhodli dávat třetí dávku po osmi měsících, v Izraeli už po pěti.

Tato komunikace nejde přes naše velvyslanectví. Vím, že od začátku pandemie má mnoho českých institucí s izraelskými přímé kontakty. Navíc není jisté, že to, co Izrael dělá, je vždy správné. Pro každou zemi je to experiment. Od lidí v Česku jsem získala dojem, že pandemie je v zimě zasáhla tak silně, že obecně mají pocit větší ochranu před covidem. Říkají, byl jsem nemocný, moje rodina také, máme protilátky. Ale jak říkám, řešení pandemie je celosvětový experiment. Až později se ukáže, která rozhodnutí mají lepší výsledky.

Jaké to je, být ženou na postu velvyslance. Mnoho kolegyň asi nemáte, většinou tyto funkce zastávají muži?

Už to není tak neobvyklé, aby post velvyslance získala žena. Máme v Česku skupinu velvyslankyň, není moc velká, je nás něco přes dvacet, ale aktivně spolupracujeme. Obecně si nemyslím, že to žena má na postu velvyslance těžší než muži. Dokonce si myslím, že v šovinistických zemích je jednodušší být ambasadorkou, protože si o vás myslí, že musíte být velmi inteligentní, abyste se na post dostala. První velvyslanecký post jsem zastávala na Ukrajině, byla jsem tam jediná, takže mi média věnovala značnou pozornost. Bylo to tedy pro mne jednodušší. Pak jsem byla na několika místech a potkávala čím dál více kolegyň. Už to přestává být výjimečné. Navíc izraelský ministr zahraničí Jair Lapid by rád nominoval více žen na vysoké diplomatické posty.

Řekla byste tedy, že Izrael je méně šovinistický než Česko?

Zatím toho o Česku tolik nevím, abych mohla zhodnotit, ale Izrael se poslední roky zlepšuje. Když jsem před mnoha lety byla na školení pro diplomatické posty, bylo nás tam pět žen z dvaceti absolventů. Dnes ženy tvoří polovinu. Co ale vidím jako přínos a zlepšení, alespoň u nás na izraelském ministerstvu zahraničí, je stoupající solidarita mezi ženami. Jak je to v Česku, to vám řeknu za rok.

Je to můj osobní dojem, možná se pletu, ale zdá se, že Češi mají k Izraelcům vřelejší vztah než Izraelci k Čechům. Raději třeba vzhlížejí k USA anebo k Německu.

Doufám, že to není pravda. Srovnání s USA a Německem není vhodné. USA jsou náš základní strategický partner, i když to není příjemné říkat, je to tak, a Česko se s ním srovnávat nemůže. Německo je nedůležitější země na evropském kontinentu, i když s ním má Izrael komplikované vztahy, je třeba je držet na dobré úrovni. Neměli bychom s nimi Česko srovnávat – vztahy mezi námi jsou na naprosto jedinečné bázi. Myslím, že Izraelci milují Českou republiku, ale máte pravdu v tom, že bychom možná mohli udělat víc, a já se o to pokusím.

V čem podle vás mohou mít obě země ze spolupráce výhody?

Pro Čechy je Izrael srovnatelnou zemí s úspěchem ve vojenských a civilních technologických inovacích, to je velmi atraktivní nejen pro Čechy. Někdo mi dokonce vysvětlil, že Češi vidí Izrael jako malé Česko. Pro Izrael je nejdůležitější bezbřehá podpora ze strany Čechů v mezinárodních organizacích a ve světě. A také je tu turismus. Izraelci milují cesty do České republiky, třeba jako nyní o svátcích.

Ano, mluvíme spolu v době oslav nového židovského roku, za kterým bude následovat Jom kipur a Sukot. Jen pro zajímavost, kolikátý rok už to je? A jaké to vůbec je být v zemi, která slaví nový rok v lednu?

Podle židovského kalendáře se píše rok 5782. V mé rodině je rabínem můj manžel, takže nechci zacházet do detailů, ale podle mého židovský nový rok souvisí s dobou sklizně. Také léta jsou v Izraeli horká, takže lidé si potřebovali odpočinout. Ale nevadí mi být na židovský Nový rok v zahraničí, jsem na to zvyklá. Mnohem více mi chybí izraelský Jom kipur (Den smíření). Miluji ten den, kdy všechno v Izraeli ztichne, nejezdí žádná auta, jsou slyšet jen lidské hlasy. Ale zvykla jsem si.

Co byste do nového roku popřála?

Nám všem bych přála normálnější rok, než byl ten předešlý, a především méně epidemie, abychom se mohli soustředit na jiné věci.