Dají si večeři a sebevraždu
První tragédii postcovidové doby uvede plzeňský festival Divadlo. Belgický soubor totiž inspirovala sebevražda jedné rodiny. Zážitky z mého deníku
Před čtrnácti lety spáchala poblíž Calais čtyřčlenná, zdánlivě bezproblémová rodina hromadnou sebevraždu. Policii se nepovedlo najít jediný důvod, čtveřice zanechala pouze vzkaz: „Nezvládli jsme to.“Překvapivý případ inspiroval vlámské divadlo NTGent k představení Rodina, které jeho režisér a autor Milo Rau nyní veze do Plzně na dnes začínající Mezinárodní festival Divadlo.
Co diváci v Plzni uvidí?
Je to první díl mé trilogie o soukromém životě. Uvidí skutečnou rodinu, která ztvárňuje rodinu chystající se spáchat hromadnou sebevraždu. Jejich poslední večer podáváme velice naturalisticky: herci si dají večeři, budou koukat na televizi, učit se angličtinu, sprchovat, povídat si... A na konci spáchají sebevraždu. Je to ovšem zároveň alegorie společnosti, která ztratila jakýkoli životní přesah.
Jaké pocity si diváci odnesou?
Když se v září otevřela divadla, odehráli jsme představení v Paříži. Jeden tamní kritik následně napsal, že se jedná o první tragédii nové postcovidové doby. Něco na tom možná bude. Představením si totiž pokládáme hluboké otázky, proč žijeme a zda v tom má smysl pokračovat, když jsme tak blízko klimatické krizi. Jedná se o velice existenciální dílo tázající se po smyslu života a pozadí naší civilizace.
Jak jste na tento příběh přišel?
Ten případ je ve frankofonních zemích docela známý. Nenašla se žádná motivace, žádné ekonomické důvody, žádná nemoc, žádné rodinné problémy. Členové jedné úplně normální rodiny se prostě sešli, aby je za dva dny našli všechny oběšené na verandě. Ta sebevražda působí úplně absurdně. Spatřil jsem v tom tedy alegorii celé společnosti, která páchá sebevraždu. Existuje samozřejmě spoustu rodin, které skončily hromadnou sebevraždou, ale vždy k tomu měly nějaký důvod. Otec zbankrotoval, rodiče se rozváděli, zdrogovaná matka zabila děti... Ale tady opravdu nebyl jediný pochopitelný motiv.
Snažíte se přijít na to, co se tehdy ve Francii stalo?
Ne, po tom se představení neptá. Naopak se ptá, jak může něco existovat bez důvodu. Proč jsme se rozhodli pokračovat v životě a proč také nespácháme sebevraždu. Na to se představením ptáme diváků.
Bylo náročné najít do představení skutečnou rodinu?
Není to jednoduché. Ale herečka An Millerová je členkou našeho ansámblu NTGent a já věděl, že její manžel Filip Peeters je taktéž herec. V Belgii jde o velice známý herecký pár. Oslovil jsem je, zda by byli ochotni vystoupit společně s dcerami. Doma to probrali a souhlasili. Oba rodiče a jejich náctileté dívky mne navíc velice inspirovali. Sám mám dcery ve stejném věku, takže mne zajímalo, co to pro ty dívky znamená vyrůstat v těchto časech. Takže i na to jsme se soustředili.
Jak se taková skupina režíruje?
Velice specificky. Nemůžete totiž pracovat s každým hercem zvlášť, musíte k nim přistupovat jako k celku a vše řešit se všemi naráz. Mají tendenci se vzájemně chránit. Ovšem vzhledem k tomu, že ukazujeme rodinný večer do nejmenších, řekl bych až mikroskopických detailů, je velkou výhodou, že každé jejich gesto je skutečné. Hraní založené na dvaceti letech soužití a lásky. Ostatně vždy když na jevišti inscenujeme nějaké vztahy, jako režisér se sám sebe ptám, proč to děláme, když je realita mnohem zajímavější.