Pohádka o volebních programech
Diář Petra Koláře, reportéra MF DNES
Sblížícími se volbami to sousloví slýcháte či čtete stále častěji. Stejně tak jako odvolávání se na ně či podmiňování nejrůznějších věcí právě jeho podobou. Vlastně je to jeden ze středobodů voleb. Přitom je to – zvlášť v dnešní době – absolutně virtuální záležitost, debaty na toto téma jsou zpravidla prázdné žvásty. Oním souslovím je „volební program“. Věc, kterou každá politická strana musí mít. Soubor návrhů a opatření, jež si všechny partaje sepíší na méně či více stránek, přičemž mají za to, že více je lépe (program koalice Pirátů a STAN má celkem 907 stran). Ale také materiál, který zpravidla vůbec nikdo – s výjimkou pár největších fajnšmekrů – detailně nečte. A už vůbec se jím při volbě neřídí.
Nejčastěji dnes programy slouží jako obezličky. Nejprve pro voliče, kteří třeba chtějí podpořit či přímo volit někoho, kdo jejich okolí není úplně sympatický, ale oni si to tím chtějí obhájit. „Sympatický mi samozřejmě není, ale v programu má to a to, zatímco ostatní ne, proto bych mu to mohl hodit,“zní zpravidla vysvětlení.
Na program se lze odvolat i v případě, že vůbec nechcete říct, komu dáte hlas, ačkoli už to v skrytu duše dávno víte. Můžeme si klidně dát konkrétní příklad.
Třeba jeden pětatřicetiletý majitel kavárny v Ústí nad Labem mi v květnu na mítinku Roberta Šlachty v Kadani tvrdil, že dříve volil ODS a pak dvakrát ANO, ale zklamali ho ti i oni. Koho bude volit letos, se prý bude rozhodovat podle volebního programu. Jenže Šlachtova Přísaha tehdy kromě pár obecných tezí žádný program neměla. Přesto měl onen muž už zaslaný příspěvek Přísaze, zakoupenou mikinu a jako dobrovolník se nebránil ani kandidatuře.
Další fáze argumentace „programem“následuje po volbách od samotných politiků. „Cílem vyjednávání o vládě bude dosáhnout co nejširšího naplnění priorit koalice Pirátů a Starostů a jejího volebního programu,“prohlásil teď třeba šéf STAN Vít Rakušan. Fajn, ale o program zjevně vůbec nejde, když dopředu řekli, že půjdou jen s koalicí Spolu, nebo zůstanou v opozici.
Nebo Tomio Okamura: „Budeme jednat se všemi stranami, které budou ochotny jednat o prosazování programu SPD. Jedním z důležitých bodů je pro nás zákon o referendu včetně možnosti toho o vystoupení ČR z EU,“uvedl. Okamura si může být jistý, že referendum o vystoupení z EU s ním nejspíš nikdo prosazovat nebude. Možná komunisti, ale jen s nimi vládu neudělá. Přesto se dá počítat, že se SPD bude nějak dohadovat s Babišovým ANO, pokud jim vyjdou hlasy. Nikdo jiný totiž s Okamurou spolupracovat nechce.
Ne, opravdu to není volání po odstranění volebních programů. Naopak. Problém spočívá spíš v tom, že dnes nikdo nic štěpného nepřináší, nemá, nevymýšlí. Všechny ty programové stránky všech partají jsou – až na drobné odchylky – víceméně volně zaměnitelné plky.
Silná témata, jako bylo třeba zrušení poplatků u lékaře, s nímž vyhrál Jiří Paroubek a ČSSD krajské volby 2008, tady nejsou. O soubojích myšlenek zkraje 90. let minulého století ani nemluvě.
Lidé dnes zkrátka volí hlavně podle toho, zda jim někdo je, nebo není sympatický (i když to samozřejmě velkou roli hrálo i v oněch 90. letech). Zda jim někdo něčím vadí, nebo je naopak oslovuje. Co to je, zpravidla vědí i bez četby programů, to jsou ta nejsilněji akcentovaná témata každého politika či strany. Častokrát ani nehlasují pro někoho, ale proti někomu – proti ANO, proti Pirátům... Přejme si, aby se silné myšlenky do politiky vrátily. Ale nehrajme si na to, že letošní volby ovlivní programový dokument jakékoli strany či hnutí.