Nebojte se u pohovoru přemýšlet

Ne každý je Cicero, ne každý umí pohotově reagovat. Ale výhodou je, že pracovní pohovor si lze předem nazkoušet, trochu jako divadelní představení. Jak zvládnout svou roli co nejlépe?

Lezlo to z nich jak z chlupaté deky, chvílemi jsem si tam povídala sama se sebou, líčí čtyřicetiletá podnikatelka Šárka, jak na konci letošního srpna nabírala mladé brigádnice do své nové provozovny. „Mají-li prodávat ve vinotéce, potřebuji, aby byly komunikativní a empatické,“doplňuje klíčové vlastnosti a dodává, že nakonec z konkurzu vyšla nejlépe dívka bez pracovních zkušeností, ale hovorná, ochotná řešit problémy. „Hlavní chybou mladých u pohovorů je nepřipravenost,“říká kariérová koučka Tereza Valášková, autorka projektu Průvodce kariérou (www.pruvodcekarierou.cz).

Mám už od začátku pohovoru nějak korigovat svoje vystupování?

Sledujte svůj protějšek a jemně se mu přizpůsobte. Pokud totiž máte proti sobě výřečného hlasitého manažera a sami budete zaražení a tišší, řekne o vás, že jste nemastní a neslaní, a za pět minut na vás zapomene. Neznamená to ale, že se máte přetvařovat. To nemá smysl. Pokud už jste tišší, položte například nějakou zajímavou otázku nebo zavtipkujte. Záleží, na co se právě cítíte. K dobré sebeprezentaci patří silný a sebevědomý oční kontakt. Neustále sledujte, jak váš protějšek reaguje na to, co říkáte, a reagujte i vy na něj. Když například vidíte náhle zvednuté obočí, zastavte se a zeptejte se, co personalistu tak zaujalo, zda můžete něco doplnit. Obecně platí, že méně je více – buďte tedy stručnější a dejte si pozor, ať skutečně odpovídáte na otázku. Pokud jste jí neporozuměli, raději se zeptejte, než abyste odpovídali na něco, na co se nikdo neptal.

Podle čeho poznám, zda mluvím málo, nebo naopak příliš?

Lepší je vždy dát stručnou odpověď, která jde přímo k jádru věci. Odpovězte a sledujte personalistu nebo manažera – pokud bude chtít vědět víc, zeptá se. Nemá cenu se domnívat, na co se asi tak chce zeptat, a v předlouhém monologu povědět i to, co vlastně nechcete. Nakonec se do toho lidé zamotají a zapomenou, na co byli tázáni. Patříte-li mezi ty, kteří slovy neplýtvají, hlídejte si, abyste odpovídali v celých větách a ne jednoslovně.

Jak prodat svoje schopnosti, aby to nepůsobilo vychloubačně?

U každého pohovoru se vás zeptají na dovednosti nebo silné stránky. Na to se dá dobře připravit. Zamyslete se nad tím, co je nejdůležitější na pozici, na kterou se hlásíte, a vyberte tři čtyři kvality, které máte. Ideální je uvést pro každou konkrétní příklad. Třeba hlásíte-li se na pozici podpory prodeje, nejdůležitější bude pravděpodobně pečlivost při zadávání dat a schopnost proaktivní komunikace, když najdete nějaký nedostatek. Samozřejmostí je vstřícné vystupování vůči zákazníkům a kolegům. Vzpomeňte si, kdy jste ve svém životě tyto silné stránky využili, a popište situaci. Například: Prodával jsem na brigádě zmrzlinu. Časem přicházeli stále ti samí lidé, kteří mi říkali, že ke mně na zmrzlinu chodí rádi, protože se mnou prohodí pár slov.

Na co si dát pozor při vyjadřování, jaké věty nepoužívat?

Místo toho, abyste řekli: Tohle fakt umím, v tom jsem dobrý, to je hračka..., buďte konkrétní. Namísto informace, že: S excelem umím dobře, raději řekněte: V excelu umím pracovat s kontingenčními tabulkami, se základními funkcemi a znám podmíněné formátování. Budete-li tvrdit, že všechno umíte, zaměstnavatelé si řeknou, že jste namistrovaní, nemáte sebereflexi nebo že podceňujete danou problematiku. Když se vás například zeptají, zda zvládnete to či ono, není dobré hned říct: Jasně, že to dokážu, to se naučím, toho se nebojím. Lepší je se zeptat: A co to přesně obnáší? Máte na to manuál, může mě do toho někdo uvést? A až s dostatkem informací potvrdit, že to zvládnete.

Jak vybruslit z nepříjemného tématu, na něž se těžko odpovídá?

Souvisí to s vaším sebevědomím a s vašimi domněnkami. Pokud si třeba myslíte, že nelze u pohovoru říct, že jste nedokončili školu, že vás z první práce vyhodili nebo že nemáte žádnou pracovní zkušenost, je to jen o vás. Proto si dopředu zpracujte odpovědi na to, co vás nejvíc děsí. Zkuste si to i nacvičit třeba s kamarádem nebo členem rodiny. Odpovězte si spolu: Jaké otázky se nejvíce obáváte? Proč? Jaká je vaše upřímná odpověď? Jak víte, co chce druhá strana slyšet? Pak nutně dojdete k závěru, že je dobré být upřímný a transparentní, a pokud to zaměstnavateli nebude vyhovovat, tak si vás nevybere, což je z dlouhodobého hlediska vlastně dobře. Beztak byste se v takové firmě necítili příjemně.

Co když mě nějaká otázka zaskočí?

Klidně to přiznejte a požádejte o chvíli času na rozmyšlení. Není nutné odpovídat ihned, kandidáti se často bojí při rozhovoru přemýšlet. Když ale řeknete například: Dejte mi prosím chvilku, potřebuji si odpověď promyslet, nikoho to neurazí, naopak. Čas se dá také získat větami typu: To je zajímavá otázka nebo: Tak na tohle se mě ještě nikdo nikdy nezeptal. Zkuste si domyslet, proč se vás na to ptají. Otázky typu: Kolik tenisáků se vejde do vlakového vagonu a podobně většinou prověřují pohotovost a schopnost improvizace. Hypotetické otázky zase zkoumají, jak byste se zachovali v určité situaci – tam je dobré převést to do reality a dát příklad. Třeba: Co bych udělal, kdyby na mě zákazník do telefonu křičel? Podobnou situaci jsem zažil v předešlém zaměstnání a vyřešil jsem ji takto...

Jak se bavit o budoucí mzdě, aby se člověk nepodcenil, nebo naopak aby nepřestřelil?

Udělejte si průzkum všech dostupných zdrojů na internetu. Nenechte se zmámit pocitem, že nyní jsou mzdy vyšroubované a můžete si říkat o astronomické částky. Uvědomte si, že v té firmě pracují lidé, kteří jsou zkušení a mají nějaké mzdy, jež nejsou současnou situací dotčené. Společnost vám zkrátka ani nemůže dát více, než kolik mají ostatní zaměstnanci – kromě vysoce specializovaných oborů a samozřejmě IT, ale i zde je skromnost namístě. Vycházejte ze svých životních potřeb – vezměte všechny svoje náklady včetně dovolených, náhlých událostí a spoření, přidejte deset procent rezervy a máte minimální částku. Optimální cifra je pak ještě o deset až dvacet procent vyšší. Tam začněte své vyjednávání. Pokud máte pocit, že jste si řekli moc, dodejte, že jste otevření jednání a že nechcete, aby otázka peněz byla překážkou v dalším dialogu. Pokud tedy firma nenabízí něco, co je pro vás nepřijatelné.

Když je člověk ve stresu, často neuhlídá neverbální komunikaci. Co v žádném případě nedělat?

Personalisté a manažeři předpokládají jistou míru nervozity. Do nějakého reprezentativního bloku si připravte poznámky o firmě a pozici a otázky, na které se chcete sami zeptat. Dejte si pozor, aby stisk ruky byl pořádný a pevný, a udržujte častý oční kontakt s účastníky pohovoru. Nehledejte odpovědi na stropě ani pod stolem. Pokud potřebujete mít něco v ruce, ať je to třeba tužka, rozhodně ale s propiskou necvakejte, neklepejte prsty ani nohama. Vyvarujte se žmoulání vizitky, kterou vám personalista dal. Pokud se potíte, přizpůsobte tomu oblečení a přijďte včas, abyste se vyhnuli tomu, že poběžíte a dostanete se do stresu.

Jaké další chyby dělají mladí lidé při pohovorech?

Jsou nepřipravení. Ujistěte se, že jste na každý pohovor velmi dobře nachystáni. Připravte se, jako byste se hlásili na post ředitele té firmy a nikoliv na pozici asistenta. Dalším nedostatkem je právě neznalost vlastních silných stránek a neschopnost je prodat. Proto se zkuste zaměřit na to, v čem jste dobří, co vám jde, co vás baví. To je u pohovoru ve výsledku opravdu to nejdůležitější. A můj soukromý tip: většinou lidé považují své silné stránky za slabé. Například: Jsem příliš tichá a analytická, o všem moc přemýšlím, nikdy nic nestihnu říct. Zdá se, že z toho nic nevykřešete? Právě naopak. Hlasitých tlučhubů je dost, některé pozice si vysloveně žádají analytické myšlení, soustředěnost, přemýšlení, vyvození logických a na datech postavených závěrů. Jde jen o úhel pohledu.