Vzpomínky na Bröndby
Proč Jan Kliment bude fandit dánskému týmu
Možná ho máte zafixovaného jako muže jediného zápasu: před šesti lety si hattrickem proti Srbsku vystřílel korunu krále střelců fotbalového Eura jednadvacítek i angažmá ve Stuttgartu.
Ale kdyby v něm nebylo něco víc, těžko by Jan Kliment zvládl v poslední sezoně deseti góly dotáhnout Slovácko do pohárů.
Těžko by ho v Polsku chválili za to, jak se mu povedl nový začátek ve Wisle Krakov.
Těžko by prožil úspěšné angažmá v Bröndby Kodaň a těžko by ho v létě naháněla Sparta, která právě na hřišti Bröndby dnes večer začíná misi v Evropské lize.
Nebo to bylo jinak?
„Na rovinu, já se Spartou v žádném kontaktu nebyl, nikdo mi nevolal,“přiznává útočník, který na začátku září oslavil osmadvacetiny. „Dost jsem se divil, když najednou začaly vycházet články, že už tam na 90 procent jsem.“
Tak blízko přestup nebyl?
Ptal jsem se pana Nehody, svého agenta. Říkal mi, že se Sparta zajímá, že mě sledují. Dvakrát třikrát byl na Letné, ale pokud vím, končilo to tím, že mě mají na seznamu jako jednu z možných posil. Že ještě počkají. Možná jo, možná ne...
Vám se čekat nechtělo?
Chvíli jsme to rozhodnutí oddalovali. Ale doběhla mi smlouva, byl jsem bez klubu a viděl, že Wisla o mně hodně stojí, každý den volali a ptali se, jestli jsem rozhodnutý. Nakonec jsme si řekli: Dáme tomu pět dní, a když se nic nezmění, půjdu do Wisly. Stalo se – a já určitě nelituju.
Kdybyste šel do Sparty, teď byste stál proti bývalým parťákům z Bröndby. Komu vlastně budete večer přát?
Možná se trochu víc kloním k Bröndby, protože dlouho nebyli v pohárech a lidi jsou za to strašně šťastní. Poženou je dopředu, uvidíte, že bude narváno. Mám hezké vzpomínky, proto jim budu přát o fous víc.
Vždyť jste také za žádný jiný klub neodehrál víc zápasů.
Líbilo se mi tam. Město je nádherné a v klubu byla pohoda, asi víc než třeba u rivalů z FC Kodaň. Stadion na kraji města, fajn lidi ve vedení i spoluhráči, úžasní fanoušci.
Bröndby jich prý má v Dánsku nejvíc.
Aby ne, Bröndby je historický klub. Ale přišlo mi, že nám fandila spíš starší a střední generace. Mladí kluci viděli FC Kodaň v Lize mistrů proti velkým týmům a přidávali se k nim. Ale atmosféra byla vždycky parádní, na domácí zápasy čtrnáct patnáct tisíc, venku pokaždé plno, značka Bröndby všude táhla.
Takže jste si Dánsko užíval.
Dokud jsem si v zápase s Aalborgem neporanil koleno, pak jsem musel na dvě operace a všechno se zbrzdilo. První půlsezonu jsem měl výbornou, vyhráli jsme pohár, titul nám utekl v posledních třech kolech: vedli jsme a prostě to podělali. Do Kodaně jsem se zamiloval, žilo se tam krásně. I když ty začátky!
Copak?
Dlouho jsem bydlel po hotelech mimo město, stěhoval jsem se z jednoho do druhého, to jsem úplně šťastný nebyl. Už jsem si skoro říkal, kam jsem to vlezl, ale po čase se mi povedlo najít byt, auto a už to byla paráda. Navíc se na hřišti dařilo a bylo co slavit.
Jak slaví Dánové?
Nepijí pivo a jdou rovnou na tvrdý alkohol. Rychlá smrt (smích). Ne jako v Česku, kde začínáme pozvolna a až postupem večera se to zlomí. Oni jdou do oslav hned naplno.
Jak vy jste se vlastně do Bröndby dostal? Žádný jiný Čech tam nikdy nehrál.
Hlavně díky trenéru Zornigerovi, který si mě předtím vytáhl do Stuttgartu. Odtamtud ho po deseti zápasech vyhodili a od té doby jsem to měl těžké. Než jsem šel do Bröndby, v přípravě před startem druhé ligy mi to šlo, dal jsem šest sedm gólů. Začala sezona a nic, nehrál jsem ani minutu. Když se ozval pan Zorniger, byl jsem rád.
Ale šel jste z Německa do Dánska. Chtělo se vám?
Chtělo. Byl jsem mladý, horká krev. Cítil jsem, že se mi povedla příprava, nedostal jsem šanci, tak jsem měl rudo před očima: Tady nebudu, hlavně ať už jsem pryč! Teď bych to už asi řešil víc v klidu.
V Bröndby jste restartoval kariéru, ale když jste si utrhl vazy v koleni, začínal jste zase od nuly.
Možná se trochu víc kloním k Bröndby. Mám hezké vzpomínky, proto jim budu přát o fous víc.
Kdo ví, co by se dělo, kdybych se nezranil. Věděl jsem, že se na mě ptal třeba nizozemský Alkmaar, kdybych sezonu dohrál v podobné formě, třeba bych se pak někam posunul. Bohužel, dopadlo to jinak.
Přitom jste se dostal i do reprezentace, což vzbudilo trochu pozdvižení.
Bylo to zvláštní období, v nároďáku se protočilo asi 45 hráčů. Na reprezentaci to hodilo zvláštní stín. Já dal čtyři pět gólů za měsíc a už jsem tam byl. Pozvánka se samozřejmě neodmítá, nekoukal jsem na to, co tomu kdo říká, a snažil se do toho dát všechno. Jsem rád, že jsem mohl obléct dres a odškrnout si pár startů, i když to byla podivná doba.
Pokračování na protější straně
Teď by vás naopak řada fanoušků v reprezentaci ráda viděla – a nejste tam.
Všiml jsem si. Ale nevím, co na to říct. Na reprezentaci bych si věřil, ve Slovácku jsem se cítil nejlíp za celou kariéru, dával jsem góly, držel si stabilní formu. Po přestupu do Polska jsem na to navázal, i když zdravotně to už není jako ve dvaceti.
Takže vás zamrzelo, že pozvánka zatím nepřišla?
Ani ne. Lhal bych, kdybych řekl, že sedím doma a čekám, až mi někdo z reprezentace zavolá. Nominaci dělá trenér, respektuju to a vůbec se nikam necpu.
Nepřijde vám, že vás v Česku pořád řada lidí bere jako muže jednoho okamžiku?
No jo, hattrick za jednadvacítku na Euru proti Srbsku... To se táhlo se mnou dlouho. Ne že by mě to úplně štvalo, chápal jsem, že to pořád někdo připomíná. Ale prostě jsem dostal šanci a čapl ji. Tu možnost měli i jiní, mně to zkrátka vyšlo.
Nebyla trochu klika, že jste se na základě jednoho zápasu dostal do bundesligy?
Samozřejmě. Hrál jsem v Jihlavě, a když jsem odjížděl před Eurem na kemp do Rakouska, ani nebylo jasné, jestli se vejdu do nominace. Dal jsem tam jeden gól, ale vůbec jsem nebyl připravený, že na šampionát pojedu. Měl jsem už koupenou dovolenou, říkal jsem si, že si v klidu odfrknu někde u moře. Fakt jsem s tím vůbec nepočítal. Byla to rychloakce, ale klapla krásně.
Ještě si občas góly proti Srbům pustíte na YouTube?
Ani nevím, jestli to tam vůbec ještě je. Naposledy jsem je viděl, když jsme měli ve Slovácku zápisné a kluci mi to video z legrace pustili. Dřív jsem si rád zavzpomínal a koukl na to, teď už vůbec. Už mě to přešlo.
Dva góly jste už stihl i v úvodu nové sezony v Polsku.
Začátek jsem chytil, jen mě pak sklátila viróza, týden jsem byl mimo, tak jsem teď musel dva zápasy vynechat. Jinak jsem spokojený, Polsko je fajn. Zázemí, mediální zájem, diváci, na všem je vidět, že tu do fotbalu jde spousta peněz.
Máte i slavného spoluhráče Blaszczykowského, dřív hvězdu Dortmundu a polské reprezentace.
Pozor, Kuba je zároveň i třetinový majitel klubu! Je to znát, má obrovský respekt. Všem na tréninku pomáhá, poradí, když je třeba něco řešit, funguje jako spojka mezi kabinou a vedením. Super kluk, takový náš táta. Ale bohužel si před týdnem urval zkřížený vaz v koleni a asi bude do konce sezony mimo. Původně chtěl příští léto končit, ale říkal mi, že takhle se loučit nechce. Ještě se kousne.
Když jsme u slavných jmen, co jste okoukal od Tima Wernera, se kterým jste hrál ve Stuttgartu?
No, hrál... My jsme spolu spíš seděli na lavičce (úsměv). Když jsem přišel, všude jsem slyšel, že v něm Němci vidí obří talent, ale že se mu moc nechce dělat něco navíc. Je fakt, že v posilovně jsem ho skoro neviděl, ale na hřišti šel do všeho naplno. A když nedal šanci, pěkně se vztekal.
Bylo znát, že je výjimečný?
V jednom vynikal už tehdy, nikdy jsem neviděl tak rychlého hráče na prvních deseti metrech. Ale teprve si zvykal na dospělý fotbal, pomalu se do toho dostával, a když se sestoupilo, odešel do Lipska. V novinách se psalo, že nic nedokázal a jde pryč za deset milionů eur. Tak nám to pak všem ukázal.