V Národním divadle jsem byl prostě na obtíž
Myslel jsem si, že budu stojaté prostředí českého divadla bagrovat, ale nějak jsem se vyčerpal, komentuje Daniel Špinar svůj odchod z první scény.
Když se Daniel Špinar před šesti lety stal uměleckým šéfem Činohry pražského Národního divadla, vtrhl na naši první scénu jako velká voda. Stejně dramaticky tu i končí, svůj mandát si dobrovolně zkrátil o rok, vydrží do konce divadelní sezony, aby nemusel sdílet stejnou střechu s ředitelem Janem Burianem. Šéfa kritizuje pro kumulaci funkcí a špatnou atmosféru na DAMU, kterou odhalilo letní vystoupení studentů Ne!musíš to vydržet, jež mluvilo o šikaně, sexismu a vojenském drilu na škole. Burian tam vede katedru činoherního divadla.
Je váš odchod nutný?
Jakmile se dostanete do střetu zájmů, je odchod nutný. Když totiž kritizuji práci Jana Buriana na DAMU, zároveň taky kritizuji svého šéfa v Národním divadle. Jsem zastáncem přístupu nedržet se pozice za každou cenu. Zvažoval jsem, jestli odejít hned, ale musím být zodpovědný vůči týmu, hercům i Národnímu divadlu. Tady se vše plánuje dlouhodobě a nelze to Janu Burianovi hodit na hlavu. Jsou v tom i osobní důvody. Potřebuji projít psychickou očistou. Důvodů je hodně, vylézají nové a nové. Každopádně jsem si jist, že tento můj krok je správný.
Jak dlouho jste odchod zvažoval?
Když jsem poprvé viděl performanci studentů DAMU, věděl jsem, že musím okamžitě vše změnit. Byla to rána palicí do hlavy. Najednou mi to scvaklo. Zareagoval jsem spontánně, trochu jsem se zhroutil a začal konat, aniž bych přemýšlel. Muselo to ven jako výbuch. K odchodu jsem se rozhodl hned, ale musel jsem si vše nějak zpracovat a uvědomit. Odchod je symbolické gesto, ale taky vzor, jak by to normálně mělo vypadat.
Co vám na to řekl váš soubor?
To bylo šílené, protože k setkání došlo na takzvaném hereckém aktivu, kde byl i Jan Burian. Čekal jsem konfrontaci, ale té se od ředitele nelze dočkat. Měl nemastnou neslanou řeč a odešel. Zůstal jsem s herci a asi hodinu vysvětloval své důvody. Někteří reagovali bouřlivě, protože ne všichni souzní s tím, co jsem udělal. Některým to bylo velice líto. Nastala zvláštní euforická nálada, kdy jsme si mohli v klidu popovídat a otevřeně si říci, co se děje. Herci nejsou zvyklí, aby vůči nim byl někdo na takovém postu upřímný.
Video, kde svůj odchod vysvětlujete, na mne působí dojmem, že jste chtěl v Národním divadle něco prosadit a nepovedlo se vám to.
Spíš to bylo vyjádření pocitu, kdy člověk buší do zavřených dveří a nesetkává se s pochopením a důvěrou. Vše se zde totiž děje zákulisně, což jako otevřený člověk nesnáším. Když se naštvu, tak se naštvu. Když něco chci říct, tak to řeknu. Jsem emotivní, prostě umělec. Ale musím být i manažer a v tomto ohledu jsem sám sebe překvapil, jak dokážu leccos prosadit. Celkově je ale klima v Národním divadle stojaté, ředitel je totálním příznivcem statusu quo a nemá rád, když se věci hýbou. Logicky tím totiž ukazuje chyby. Jan Burian se mnou často vnitřně nesouhlasil, ale nikdy mi to neřekl, maximálně naznačil. Jako příklad uvedu přechod na blokové hraní (jedno představení se hraje několik dní po sobě, pak zase jiné, pravidelně se nestřídají – pozn. red.). On na ně sice kývl, ale pak řekl, že nechce, aby se propagovalo. Takovou novinku nejde nepropagovat. Cítil jsem neustále divné lavírování. Byl jsem pro něj obtížný. Nadále jsem si prosazoval svoji a myslel, že budu dál tohle prostředí bagrovat. Nějak jsem se ale vyčerpal.
Co jste chtěl ještě krom blokového hraní prosadit?
Necítil jsem svrchu příliš důvěry ke spolupracovníkům, které jsem si přizval. Jan Burian si představoval jiné divadlo. Ale četl jsem to jen mezi řádky. Snažil jsem se prosadit rozdělení budov (jednotlivých scén – pozn. red.), to se nepodařilo. Snažil jsem se o lepší postup při rekonstrukci Nové scény, i to se nepodařilo. Spoustu jsem toho možná řešil až nad rámec své funkce, chtěl jsem zlepšit zdejší prostředí. Zlepšování prostředí v Národním divadle trochu souvisí se zlepšováním prostředí v divadle obecně. Těch zážitků s establishmentem a různými komisemi je hrozně moc.
Takže jste občas překročil své pravomoce?
Některé věci jsem musel řešit, protože je tu nikdo neřeší. Zdejší klima je status quo. Nikam se neposouvat. Národní divadlo má řadu problémů – musí se znovu definovat nasazování novinek do repertoáru. Střídáme se v budovách, každý soubor přitom potřebuje prosadit něco jiného. Opera, balet i činohra jsou odlišné a my museli sdílet prostředí všech budov. Což je těžké. Blokové hraní je systémová změna, na niž se musí napojit další záležitosti. A to se neděje.
A do toho vpadl covid...
Za covidu bylo obecně třeba některé záležitosti znovu definovat. Od Jana Buriana jsem neviděl žádný koncept, žádný směr. Možná proto jsem získával nálepku, že zlobím a že se nechovám, jak bych měl. Člověk v tom kolosu nějak funguje a chvilku to vydrží, ale pak se vše v rámci covidu zastavilo, následně přišla ta performance a já pochopil, že je to zbytečné a že za to život člověka nestojí. Burian argumentuje, že spoustu lidí má spoustu funkcí. Jenže on má spoustu funkcí, které jsou rozhodovací. Jeho funkce pokrývají celou škálu od mladých studentů přes zahraniční cesty až po největší divadelní festival u nás (Mezinárodní festival Divadlo v Plzni – pozn. red.).
Mluvíte o žábách na prameni, o zkostnatělých lidech, ale ti vás vybrali na prestižní divadelní post a nechali vám volnou ruku. Není to protimluv?
Není, ti lidé si myslí, že jste jejich studentík, oni vám umožnili tu být, tak jim za to buďte vděčný. V moderní společnosti ale přece člověk vyhraje konkurz. Já ho vyhrál se svým týmem a konceptem. Odmítám hrát hru, že když mne někdo někam vezme, tak budu zpívat jeho písničku. Dám příklad s Dariou Ullrichovou, která byla moje ročníková vedoucí na DAMU. Když jsem nastoupil do Národního divadla, už tu působila. Nevím, nakolik měla vliv na to, že jsem se sem dostal. Neřešil jsem to. Myslel jsem si, že jsem dobrý režisér, kterého si vybrali. Když jsem pak Darie neprodloužil smlouvu, což ona po třinácti letech automaticky očekávala, vyhodila mě na to konto z prvního ročníku DAMU, kde jsem učil. To jsou ty mocenské praktiky: očekávají, že se o ně postaráte až do smrti, a když to nesplníte, tak se mstí. Svým studentům by měli kariéru přát a ne že bychom na nich měli být závislí. To je nezdravá společnost.
To jsou ty „mafiánské praktiky“v českém divadle?
Ano. Jedna z „mafiánských praktik“je pomsta. Mohl jsem klidně s Dariou Ullrichovou ty studenty doučit. Nejhorší je, že ona v tu chvíli vůbec nemyslela na studenty. Když mě nechala odejít z DAMU, ročníkem to otřáslo a studenti ztratili důvěru k systému. Burian s Ullrichovou tehdy uvedli, že na to nemám čas, a ještě se na studenty skoro zlobili, že se ptají, proč odcházím. Takových případů je víc. Vše jsem zažil na vlastní kůži.
Mluvil jste i o tom, že se ve velkých domech omílají tytéž hry a že by alternativní divadlo mělo dostat větší prostor.
Rozdíl mezi činoherním a alternativním divadlem dnes moc neexistuje. Tyhle nůžky se jen nuceně rozevírají na DAMU a stále se na té rozdílnosti trvá. My jsme se snažili do Národního alternativní tvůrce dostat. Petra Tejnorová bude letos režírovat ve Stavovském divadle. To, že tu stejní režiséři za život třikrát i čtyřikrát dělají stejný titul, se mi zdá těžce neumělecké.
Pomohlo by ke zlepšení kvality, kdyby se snížil počet divadel?
Naše přehuštěná divadelní síť si bude muset pomoci sama. Když to srovnám se zahraničím, zdejší režiséři i herci jsou přetíženi. Jsme malý rybníček a všichni chtějí dělat vše. V režii jsou totiž malé peníze. Režisér na volné noze musí udělat třeba pět režií za rok, aby se uživil. Mám za sebou ve 42 letech přes 50 režií, což je neúnosné. Už jsem v podstatě udělal vše, co jsem chtěl. Vše se tu dělá fabrikovým způsobem: „Už tu dlouho nebyl Shakespeare, tak ho uděláme!”
Co říkáte na dosavadní postup DAMU ohledně kauzy Ne!musíš to vydržet?
Je to strašné. Zasedl akademický senát, Jan Burian tam přišel, pronesl projev a po přestávce se už nevrátil. Možná to sledoval online, nevím. Tahle generace pedagogů není schopná ustát, že je někdo kritizuje, považují se za neomylné. Zasedání trvalo pět hodin a končilo v docela euforické náladě, že se poprvé na akademickém senátu něco živě diskutovalo. Bohužel ti, o kterých se diskutovalo hlavně, tam už nebyli. Jeden z hlavních problémů na katedře činohry je nekomunikace. Student se bojí pípnout a pedagogové jsou příliš na piedestalu. Alespoň se tam odhlasovalo, že jeden šéf nemůže vést katedru dvacet let. Člověka to strašně zdeformuje. Když jste příliš dlouho v rozhodovacích pozicích, okoráte, ztratíte přehled a nikam se nevyvíjíte. Když máte ve své filozofii status quo, tak jen reagujete na situace, žehlíte problémy nebo je házíte pod koberec. Pro zmíněnou generaci je tohle příznačné.
Vy jste na DAMU vystudoval herectví i režii. Tehdy jste žádné tlaky nepociťoval?
Já to pociťoval velice dobře. Herectví jsem studoval pod Janem Burianem. Na Facebooku jsem už popisoval svoje historky, které jsem jako gay a student na DAMU zažil. Když jsem poprvé Buriana potkal, řekl mi, že mě vyhodí, protože si mě tam nevybrali. Do jeho ročníku jsem totiž propadl, když jsem si dodělával maturitu. Začalo to s ním tedy traumatem a musel jsem to v sobě potlačit. Chtěl jsem být herec, ale postupně jsem začal chápat, že nemám šanci, a i herectví mě přestalo bavit. Zjistil jsem, že se do oficiálního prostoru nedostanu, protože každý gay herec je trochu problém. Všichni gay herci v dnešním divadelním světě si nesou vlastní příběh a třeba o tom ani moc nevědí.
Proto jste přešel na režii.
Ano, utekl jsem na režii, kde jsem se trochu otřepal a měl krásné svobodomyslné vedení Darii Ullrichové a Jana Nebeského. Tam jsem začal objevovat, jak je divadlo krásné. A jako režisér jsem mohl začít trochu přemýšlet. Herce totiž chtějí zformulovat do dokonalých výstavních kusů, které umluví velké kamenné sály. Na katedře činoherního divadla je každá chyba špatně, citlivost je špatně... Člověk raději drží hubu a vše dělá automaticky. Mám pocit, že čeští herci jsou vesměs křečovití, nespokojení, nabručení. Chybí tu větší radost. A začínám u sebe: I já se musím začít trošku víc usmívat, protože i já byl v křeči.
A co plánujete dál?
Chci hlavně dokončit tuto sezonu. Určitě nebudu chtít vést velký divadelní dům. To se v této situaci ani stát nemůže. Spíš se pustím do niternější tvorby, něčeho autorského. Chci svým inscenacím věnovat více péče.