Messiho kolegyně
Brankářka Votíková o přestupu do Paris St. Germain
Od srpna hraje za PSG. Na dresu nosí číslo 30. Má tu dvouletý kontrakt. A na svých sociálních sítích statisíce followerů. Ale Messi to není.
Barbora Votíková góly nedává, ale snaží se jim coby brankářka zamezit. Ovšem její letní přestup do PSG, který se udál dva týdny po velkolepém příchodu argentinského génia, v Česku zaujal. Jen na slavnostní podpis smlouvy nepřiletěla soukromým tryskáčem, ale z Prahy se do Paříže vydala elektromobilem, což se změnilo ve dvaadvacetihodinovou pouť a zátěžový partnerský test. „S Bárou jsme se málem dvakrát rozešly, jak jsme se hádaly kvůli dobíjecím stanicím. Ale když náš vztah zvládl cestu tam, tak teď už se můžeme brát,“popisuje Votíková.
Jak to?
Chtěla jsem mít v Paříži své auto, protože ho mám ráda a jsem na ně zvyklá, jenže projet elektromobilem Evropu nikomu nedoporučuji. Proč? Německo bylo perfektní, kvůli hustotě stanic se skoro nedá narazit na problém. Jen je trošku otravné, že se auto nabíjí hodinu, což výrazně prodlužuje cestu. Navíc na dálnici na to dupete, takže žere dvakrát rychleji a místo dojezdu 400 kilometrů jsme ujely 250 a zase musely hodinku dobíjet. A pak přišla Francie, o které jsem si dopředu četla, že tamní síť elektrostanic je v pořádku a nemáme se čeho bát.
A já tuším nějaké ale.
Po cestě byly všude jenom AC stanice, které jsou pomalé. Když tam zapojíte auto, musíte ho nabíjet skoro den. Navíc já si špatně propočítala cestu, takže nám vyšlo, že do Paříže nedojedeme, k tomu dvě stanice vůbec nefungovaly. Musely jsme přespat v hotelu 150 kilometrů před Paříží a přes noc dobít auto. Ale dojela jsem včas a s Bárou pořád jsme.
A pak přišel podpis smlouvy, dres s číslem 30 a…
… bouchl mi Instagram. U oznamovacího příspěvku jsem měla snad sto tisíc lajků, tři tisíce komentářů, což je vysoce nad můj průměr. Přibylo mi 15 tisíc sledujících, ale spíš než lidi z Česka to byli fanoušci, kteří se ke mně dostali z profilu PSG. Byla jsem ze zájmu unešená, protože mi pořád cinkal telefon, známí mi posílali nahrávky z televize, na internetu jsem byla skoro všude.
Tak přijít po Messim, dostat „jeho“číslo... Jak se to upeklo?
Volal mi agent, že má o mě PSG velký zájem. Zranila se jim gólmanka, takže potřebují někoho narychlo a mám dva tři dny na rozmyšlení. A za týden, že tam mám být nastěhovaná v plné polní, protože odletím s nimi na tour po Americe.
Taková hektika a vy strávíte den na cestě?
Ne. Měla jsem covid, skoro měsíc netrénovala a oni zjistili, že do Ameriky odletět nemohu. Takže jsem zůstala skoro další tři týdny doma a měla čas se rozloučit. Už v osmnácti jsem dostala nabídku z Francie, ale na velké zahraniční angažmá jsem nebyla připravená. Teď je mi pětadvacet a věděla jsem, že to musím vzít. Jen z toho, jak to bylo všechno narychlo, mě dostával strach.
Co znamená pro českou fotbalistku přestup do PSG?
To mi spíš řekněte vy.
Že je to pecka.
Je. A velká, protože dál už to nejde. Fotbalově je to o dva levely výš než v Česku, však mi taky trvalo dva tři tréninky, než jsem se rozkoukala, protože to bylo kvalitou jinde. Ale jsem ráda, že jsem se hodila do těžké situace, která mě nutí maximálně se zlepšovat. Je tu profesionální péče – v půl deváté máme společnou snídani, pak následuje rozcvičení v posilovně. Od desíti je trénink na hodinu a půl, pak týmový oběd a od jedné máme volno.
Myslíte na to, co by tomu říkal váš děda?
Zbláznil by se radostí. Poslední, co jsem s ním řešila, byla potenciální nabídka z Rosengardu a on mi říkal, že musím jít. Sešlo z toho, zato teď by zíral. Udělal si ze mě takového vnoučka, přivedl mě k fotbalu i fotbalově vychoval. Vozil mě do Plzně na tréninky, pak jezdil na každý zápas Slavie. Žil tím. A tak mám v Paříži s sebou jeho čepici. I když se toho nedožil, je tu se mnou i tak. Dodává mi sílu a já říkám: Dědo, jsme tady a budu se i kvůli tobě snažit být nejlepší.
Jaké byly vlastně vaše začátky?
Od šesti let jsem kopala do míče, z fotbalu jsem byla nadšená, i když jsem nebyla žádný talent. Motala jsem se v poli, moc nevěděli, kam se mnou, až mě dali do brány.
Trefa do černého.
Jo, našla jsem se.
Musela jste přestup zvažovat i kvůli tomu, že jste úspěšná youtuberka? Magazín Forbes vás s příjmem šest milionů ročně zařadil mezi deset nejlépe vydělávajících youtuberů Česka.
Netrápilo mě to, protože svůj obsah si můžu vytvořit odkudkoliv. Na spoustu věcí mi dohlíží agentura Subscribe, která mi pomáhá všechno zvládnout. I v klubu to věděli a nemají s tím problém. Prý ať si dělám, co chci, že je to moje hobby. Vlastně od nikoho bych si do toho neměla nechat kecat.
Spoluhráčky tuší, kým v Česku jste?
Už vědí. Mluvíme o tom, protože je Instagram zajímá. Je tam asi pět holek, které mají silné sociální sítě jako já. Ale já je mám tvořené hlavně lidmi z Česka a Slovenska, ony mají účty mezinárodní. Navíc jim vysvětluji, že to rozhodně není kvůli tomu, že jsem fotbalistka. A třeba s Jordyn Huitemaovou (kanadská fotbalistka) vymýšlíme, že uděláme společný videoobsah. Jejím přítelem je Alphonso Davies, který hraje za Bayern Mnichov, a mají společný videokanál. Tak se se mnou radila, co mají natáčet. Říkám: Poradím ti, ale budeš natáčet se mnou!
Jak moc v úspěchu na sítích pomáhá otevřenost? Že se nebojíte říct, že žijete s partnerkou.
Natáčím od šestnácti let a troufnu si říct, že lidi poznají, jestli je k nim člověk upřímný. Na internetu je spousta lidí, kteří mají různé masky, dělají všechno pro to, aby získali pozornost. Já chci být autentická, inspirativní a motivovat lidi vším, co dělám. A snad za tu mou skutečnost mě mají lidi rádi.
Chodí vám odezvy, že se daří?
Chodí a vždycky mě to zahřeje. Píšou, že jsem třeba jejich inspirativní královna. (Votíková bere telefon a čte: Vím, že teď, co ti chci napsat, slyšet nepotřebuješ. Pár let o tobě vím, jsem ráda za to, co děláš a jak to děláš. Je dobře, že se nebojíš projevit, jsi pochodní, která dává naději druhým. Netušila jsem ale, že duha dokáže vyvolat tolik nenávisti a mrzí mě, že i v dnešní době mají mladí takové názory.) To bylo kvůli mé podpoře Prague Pride.
Asi žiji v jiné sociální bublině, ale fakt je společnost u nás vůči homosexualitě netolerantní?
Myslím, že jen na internetu. Zdá se mi, že jsou všichni v pohodě, ale jakmile lidi zasednou k internetu, tak tam dokážou být pěkně hnusní. Potřebují si vylejt nenávist. Nedávno byl v Praze onen Pride week a očividně lidi štvalo, že jsou všude vyvěšené duhové vlajky. Nastalo jejich strhávání, nenávistná videa a zprávy. Proto jsem si na Instagram přidala fotku s duhovou vlajkou na podporu naší komunity a téměř ze dne na den mi ubylo pět tisíc lidí. Jen kvůli fotce! Tak jsem jim nahrála vzkaz, ať si jdou, že o takové lidi nestojím. Ale teď už bych nechtěla toto téma dál rozebírat.
Rozumím. Zajímalo by mě, jestli v PSG cítíte nějaký dotyk s týmem kolem Messiho, Neymara?
Po přestupu mi skoro bouchl Instagram. U oznamovacího příspěvku jsem měla snad sto tisíc lajků, tři tisíce komentářů a přibylo mi 15 tisíc sledujících.
Vůbec! Jen druhý den, co jsem tam byla, jsme měly týmové focení a po nás následovali chlapi. Bylo to v Parku princů, takže jsem si říkala, jestli tam na ně nepočkám, že je budu chvíli stalkovat. Ale organizátoři nás vyvedli, že to mužský tým chce mít jen pro sebe. I tréninkové centrum mají jinde než my, tudíž nemáme šanci je potkat. Takže jedině mohu chodit na zápasy. A dotazy na podepsané kartičky a dresy si raději zatím schovávám.