MF DNES

Baník a výlet do duše malého fanouška

Davida Štverky, šéfa moravskosl­ezské MF DNES

-

Vroce 1981 jsem byl s otcem na svém prvním fotbale. Nejslavněj­ší, nejlepší a nejdůležit­ější klub vesmíru, Baník Ostrava, hrál ve čtvrtfinál­e Poháru mistrů evropských zemí, což byl předchůdce dnešní Ligy mistrů, na Bazalech s Bayernem Mnichov. Kromě mne a otce tam bylo dalších více než 30 tisíc lidí. S otevřenou pusou jsem šel už na stadion...

Baník sice prohrál 2:4 a sportovní redaktor říkal druhý den večer ve zprávách něco o ostudě, ale já myslím, že stydět se měl za takové řeči spíše on.

Zápasy Baníku jsem vždy prožíval. Někdy, vlastně vždy, až moc. Když Baník před Bayernem vyřadil Dynamo Berlín, šel v prvním poločase do vedení gólem z penalty. V obýváku u televize jsem vyváděl tak, že mi rodiče řekli, že jestli se neuklidním, tak mažu do postele.

Naši to se mnou vůbec měli těžké. Třeba dopisy na tábory, kde jsem ocenil, že jsme při túrách zpívali s naším oddílovým vedoucím baníkovské chorály, nebo do školy v přírodě: ostatní děti dostávaly pozdravy a povídání o tom, co se děje u nich doma, mně chodily výsledky a rozbory fotbalovýc­h zápasů – buď vystřižené z novin, anebo se o zápase rozepsali sami rodiče. Četl jsem si je pořád dokola. Stejně jako Fotbalovou ročenku 1980/81. Vydržel jsem u ní celý rok. Pořád jsem si v ní listoval, některé výsledky jsem znal už nazpaměť.

A hlavně se pořád díval na ligovou tabulku: 1. TJ Baník Ostrava.

Taky jsem si stále prohlížel fotku nastoupené­ho mužstva s originál podepsanou celou baníkovsko­u kabinou na zadní straně, kterou mi přinesl můj otec.

Před školou v Karviné jsme s kluky ze třídy, plné baníkovský­ch fans samozřejmě, Baník pravidelně rozebírali. Vstupenkou do našeho klubového hloučku bylo vyjmenován­í baníkovské sestavy. Nakonec jsem v něm zůstal sám, kluci najednou říkali, že už je zajímají holky a tak.

Baníček stoletý

Mne po tom zápase s Bayernem začalo zajímat také něco jiného než Baník. Bayern. Zajímal mne tak, že mi otec mé tety, který žil v západním Německu, poslal vlaječku Bayernu a také jeho znak. Měl jsem ho přišitý na bundě, ve které jsem chodil na tréninky a zápasy klubu, v němž jsem hrál já – Kovony Karviná. Mezi kluky jsem byl king, ale trenér tuším volal rodičům, že bych to moc nosil neměl, že je to klub ze špatného Německa. S Kovonou jsme mimochodem rovněž hráli na Bazalech. Samozřejmě že to byl svátek všech svátků. Už jen být v útrobách baníkovské tribuny, sedět tam v kabině, jít po chodbách, kterými chodí legendy, to je zážitek, který ve vás zůstane. Prohráli jsme 0:6 a já se coby pravé křídlo skoro nedostal k míči, natož k baníkovské šestnáctce.

Od té doby jsem byl na Baníku na Bazalech nesčetněkr­át. Už ne na hřišti, tam bych se opravdu nedostal, ale v hledišti. Občas v podobném vypětí jako tehdy u televize s Dynamem Berlín...

Bazaly jsou ve své slavné podobě fuč, legendy kopou za starou gardu nebo o fotbale jen vyprávějí, kluci, kteří se tam tehdy se mnou honili za míčem, už mají také blíž k důchodu než k mládí, poslední titul je sedmnáct let starý, Baník má za sebou i několik nehezkých let, ale co je hlavní, je zpět.

Příští rok slaví fenomén Baník 100 let. S oslavami začal už minulý týden, protože 8. září 1922 klub v restauraci U Dubu ve Slezské Ostravě vznikl.

Třeba někdy dojde na slova písničky Jaromíra Nohavici: „... trumfové eso v mariáši hážu do talonu a chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu.“

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic