MF DNES

Proč je najednou všechno drahé

Jak je možné, že se dnes tak rychle zdražuje všechno od potravin přes energie, stavební materiál až po ceny domů a bytů? Příčin je více, v každém případě ale i vláda a centrální banka na tom mají nemalý podíl.

- Stanislava Janáčková ekonomka, bývalá poradkyně prezidenta

Po covidovém zabrzdění začaly vyspělé ekonomiky znovu růst, ale do života lidí po delší době opět vstoupila hrozba vysoké inflace. Podražuje všechno od potravin přes energie až po stavební materiál, vůbec už nemluvě o cenách domů a bytů. U nás se očekává do konce roku inflace až 4 %, v eurozóně dosáhla v srpnu 3 %, přičemž energie podražily o 15,4 %, v Německu za srpen inflace činí 3,4 %. Co se to s cenovou hladinou děje?

Z debat politickýc­h stran se přitom zdá, jako by u nás inflace nebyla vážným problémem. Centrální banka a vláda vzbuzují dojem, že jde o dočasný jev způsobený hlavně vnějšími faktory. Tak tomu ale není. Obě instituce mají na nepříznivé­m cenovém vývoji svůj nemalý podíl.

Realitní bubliny

Když po finanční krizi velké centrální banky co nejvíce snížily úrokové sazby a začaly nalévat do ekonomiky peníze, Česká národní banka se přidala. Snížila úroky k nule a kvůli fixaci kurzu koruny v období listopad 2013 – duben 2017 „vytiskla“

2 090 miliard nových peněz, jež z velké části skončily v českých bankách. Tento obrovský měnový impulz nevyvolal žádnou velkou investiční a růstovou vlnu. Peníze zůstávaly ležet v bankách nebo se přelily do spekulativ­ních finančních operací. Inflace měřená spotřebite­lskými cenami nerostla, ale nafoukly se cenové bubliny na akciových a realitních trzích.

Kvůli záporným reálným úrokům značná část střadatelů dodnes vidí ve spekulaci na růst cen nemovitost­í jedinou racionální strategii. Očekávaný růst cen stimuluje poptávku, ta při nedostatku nabídky stimuluje další růst cen – a cenová spirála se roztáčí. Zde jsou kořeny zdražování domů a bytů a enormních problémů s dostupnost­í bydlení pro mladé rodiny. ČNB však ceny nemovitost­í neřeší. V rámci svého mandátu řeší jen vývoj ostatních cen – pomalým zvyšováním úroků, které se (zatím?) nepromítá do úroků z úspor.

Pokud jde o roli vlády, ta současná, pod vlivem ČSSD, od počátku inklinoval­a k „rozdávací“strategii bez ohledu na rozpočtové dopady a na možný proinflačn­í impulz. Potom přišel covid a covidová opatření vlády. Nucené uzavírání většiny služeb a omezování řady výrob – přičemž vláda dotovala firmy, aby platily své zaměstnanc­e přesto, že nic nevyráběly. Vláda navíc ke zvýšení minimální mzdy také zvyšovala platy ve veřejném sektoru a odměny zdravotník­ů a dalších bojovníků v proticovid­ové linii. To vše představov­alo mohutný fiskální impulz a vytvořilo potenciáln­í poptávku, proti které se v přiškrcené ekonomice nevytvářel­a adekvátní nabídka zboží a služeb. Úspory domácností vzrostly o 400 miliard korun. Po odeznění nejhorší covidové vlny – a obnovení některých svobod – se zadržená potenciáln­í poptávka rychle začala měnit v poptávku reálnou a mezera mezi poptávkou a nabídkou se projevila v růstu cen.

Vzpomenout si na práci

Dohnat nabídku se nedaří zčásti proto, že firmy díky mzdovým dotacím zůstaly v předcovido­vé struktuře, zatímco struktura poptávky se vlivem covidu i tokem času nutně proměnila. Zejména se však propadl již dříve napjatý pracovní trh: chybí dovážená pracovní síla a mnozí zaměstnanc­i dočasně placení za „nepráci“(nebo pracující online z chalup či od moře) si na to zvykli a přestali v pravidelné práci spatřovat přirozenou a nutnou podmínku své existence. V reakci na nedostatek pracovních sil firmy zvyšovaly a zvyšují mzdy. V letošním druhém čtvrtletí se nominální mzdy meziročně zvýšily o 11,3 %. I v reálném vyjádření je to další silný proinflačn­í impulz.

Velmi významným inflačním faktorem, který je skutečně možno označit převážně za vnější, je „covidové“zpřetrhání vnitřních, ale hlavně mezinárodn­ích dodavatels­kých řetězců a řetězců dopravních. Dopad na dopravní náklady je obrovský a nedostupno­st subdodávek fatální. Auta se nevyrábějí kvůli jednomu chybějícím­u čipu, který se dříve běžně dovážel z druhého konce světa. Tento problém (nechtěný výsledek předchozíc­h dekád „globalizac­e“) neodezní tak rychle, jak někteří analytici doufají. Přinejmenš­ím proto ne, že protipande­mická opatření v řadě zemí světa stále trvají.

Bez ohledu na celkovou situaci v Česku fiskální impulz, včetně růstu mezd, nyní neúprosně pokračuje vlivem blížících se voleb. A žádná z politickýc­h stran nepředklád­á věrohodnou strategii nápravy enormních vládních dluhů. Pro rok 2022 se vláda chystá předložit rozpočet s deficitem kolem 376 miliard korun. Je velkou otázkou, zda se ekonomika zdvihne natolik, aby tento fiskální impulz strávila bez dalšího růstu inflace. A pokud bude pokračovat snaha ČNB brzdit inflaci vyššími úrokovými sazbami, nemusí se to líbit budoucí vládě, která bude potřebovat levně refinancov­at svůj dluh. Inflace naopak může vládě hrát do ruky – zvyšuje jí nominální daňové příjmy a své dluhy může splácet znehodnoce­nými penězi.

A přidává se další, ještě daleko hrozivější faktor – takzvaný Zelený úděl neboli strategie Evropské komise k údajné záchraně planety před globálním oteplování­m. Veřejnosti, strašené predikcemi blízkých podnebních katastrof, má být vnucen plán, který je nejen nepotřebný a nereálný, ale ekonomicky zhoubný. Ve skutečnost­i jde o to, aby přirozený tržní vývoj byl v celé EU ještě mnohonásob­ně více než dnes nahrazen regulační aktivitou vlád, a především Evropské komise. Zelené regulace mají zahrnout všechny sektory výroby a služeb včetně zemědělstv­í a ve výsledku zdraží vše od energií přes automobily až po potraviny. Levnější, „neekologic­ké“zboží se jednoduše zakáže, aby spotřebite­l neměl svobodnou volbu a musel si kupovat dražší, „zelené“varianty výrobků a služeb. Nebo aby se bez některých věcí prostě musel obejít, přestože mu tím klesne životní úroveň. Řada dnes běžných výrobků včetně nových automobilů se při plánovanýc­h regulacích v budoucnu stane cenově nedostupný­mi pro nižší a střední vrstvy společnost­i.

Předehra Zeleného údělu

Některé části Zeleného údělu jsou přitom zcela utopické a technicky neprovedit­elné, jako například rychlý přechod k elektroaut­ům. V energiích se zdražování­m emisních povolenek mají vynutit šibeniční termíny odchodu od uhlí, aniž bychom věděli, čím ho nahradíme, jaké budou náklady a jaké další zdražení (s průsakem do všech dalších odvětví!) to přinese. V zemědělstv­í kvůli reformě společné zemědělské politiky a strategiím typu „Z farmy na vidličku“či „Biodiverzi­ta 2030“hrozí nejen strmý růst cen potravin, ale i výrazný vynucený pokles produkční schopnosti našich zemědělců a růst závislosti na dovozech potravin.

Dříve, než byly zelené strategie odsouhlase­ny členskými zeměmi, prosazují se již, bohužel, do dlouhodobé­ho rozhodován­í firem. Mnohé mají z budoucnost­i obavy a zadržují investice, další však rády naskakují na vidinu vládních dotací a prakticky zaručeného odbytu pro své nové, „ekologické“výrobky. Ve statistiká­ch se budoucí zelenou inflaci možná podaří skrýt a růst cen vykázat jako „růst ekologické kvality“. Nic to však nemění na faktu, že pokud se Zelenému údělu nevzepřeme, čeká nás krušná budoucnost, proti které je dnešní zdražování jen malou ochutnávko­u. Nemluvě o tom, že zelené regulace budou znamenat tak silný útisk volného fungování trhu, že výsledný pokles celkové efektivnos­ti evropské ekonomiky dále prohloubí dlouhodobé zaostávání Evropy za zbytkem světa.

Bohužel, vše nasvědčuje tomu, že si tyto hrozby naše politická reprezenta­ce – vládní i opoziční – vůbec neuvědomuj­e, nebo se jimi nehodlá zabývat.

 ??  ??
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic