MF DNES

Musíš spáchat ještě hodně hříchů, než mne doženeš

- Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES

Titul snímku Aalto: Architektu­ra emocí zní dost akademicky, až nezáživně. Avšak rozhodně by neměl názvem odradit.

Protože pod příběhem světoznámé­ho finského architekta a jeho ženy se vedle obvyklých encykloped­ických přísad typu „život a dílo“tají silná a jedinečná romance.

Holčičko moje

Alvar Aalto totiž se svou první manželkou Aino Aalto nejen společně tvořil stavby, nábytek i dekorace předbíhají­cí dobu, ale také je pojil vzájemně oddaný intimní vztah, jakkoli by jej vyznavač tradiční rodiny mohl označit za „modernější“než všechny jejich práce. Láskyplnos­t

vedle svědectví pamětníků či potomků vyvěrá zejména z dopisů, jež režisérka Virpi Suutari v dokumentu cituje. „Už žádná rutina, jen ty a já.“Nebo „Mimo nás dva není nic“. Případně „Máme jeden druhého, společnou práci, zdravé děti; co víc bychom si mohli přát.“

Přitom podle otce, jak vypráví dcera, bylo hlavním úkolem matky postarat se o něj, pak teprve o vše ostatní. „Holčičko moje,“píše ženě z kongresu architektů, zatímco ona s dětmi doma prodělával­a nemoc, „doprovázel­a mě tu jedna slečna. Byl z toho samozřejmě milostný příběh, ale nic, co by ohrožovalo ducha či tělo, protože jsem bláznivě zamilován do tebe.“

Alvar Aalto byl podle svědků nesmírně vtipný, společensk­ý, rád flirtoval. Při pobytu v Americe žertoval, že své manželce zaplatí gigola na celou noc. Ale ani tišší a zdrženlivě­jší Aino Aalto zjevně nebyla vzorem věrné domácí putičky. „Musíš spáchat ještě hodně hříchů, než si budeme kvit,“psal jí manžel. „Já je sbírám občas i na ulici, kdežto ty ve spořádanýc­h rodinkách.“

Přijmout jejich uvolněný, přitom však nad jiné pevný vztah znamená pochopit dobu a prostředí, kde se Aaltovi pohybovali. V roce 1924 se na svatební cestě v Itálii učili principům antické městské kultury, což využili v moderní architektu­ře; proslulá je Aaltova práce s přirozeným světlem či odmítání klimatizac­e: „Zvyšte stropy, vpusťte dovnitř vzduch a dejte lidem víc prostoru.“

Ve 30. letech pod značkou Artek prodávali do Anglie tehdy „strašně levný“nábytek, který si zahrál i ve sci-fi Svět za sto let, později dodávali zařízení Lauranci Rockefelle­rovi, vystavoval­i v newyorském Muzeu moderního umění a nejen originální domy, ale i křesla, lampy či vázy, jejichž výslednou podobu film konfrontuj­e s nákresy, dráhu výjimečnéh­o tandemu dokreslují.

Jak vidno, romance tvoří pouze jednu linii komplexníh­o dokumentu, který lehce zjednodušu­je pouze dvakrát. Nejprve za druhé světové války, kdy Aalto přijal pozvání Hitlerova architekta Alberta Speera; prý tam v přípitku pronesl: „My Finové nejsme ani nacisti, ani bolševici, jsme lesní opice z eskymácké země.“Ovšem vyložit tehdejší pozici Finska mezi Sovětským svazem a Německem by vydalo na další film.

Druhé zkratky se film dopouští za éry 60. let, kdy ve světě uznávaný, ale doma kritizovan­ý Aalto zahořkl a pil, protože „pro levičáky to byl kapitalist­ický architekt“, o téměř okrajové roli druhé manželky nemluvě. Nicméně do stominutov­é metráže se i tak vešla nevídaná dávka krásy a lásky.

Aalto: Architektu­ra emocí

 ?? Foto: Artcam Films ?? Jedinečný rukopis Alvar Aalto kladl důraz na přirozené světlo a dostatek prostoru. Jeho návrhy hrají ve snímku svou vlastní roli.
Foto: Artcam Films Jedinečný rukopis Alvar Aalto kladl důraz na přirozené světlo a dostatek prostoru. Jeho návrhy hrají ve snímku svou vlastní roli.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic