Příliš slabé Německo
Emmanuela Macrona zneklidňují plány německých levicových stran
Poslední tři desítky let po znovusjednocení východní a západní části Německa měla Francie latentní obavy z „německého diktátu“. Tedy z toho, že země bude v rámci evropského rozložení sil příliš silná. „Sjednocení Německa je dobrá zpráva pro Evropu, ale ne pro Francii,“řekl k tomu tehdy v soukromém rozhovoru francouzský prezident François Mitterrand.
Nyní, krátce před nedělními volbami do spolkového sněmu, má ale Francie starosti přesně opačné: že se Německo utopí ve vnitřních sporech a bude slabým partnerem především v oblasti obrany, mezinárodní a bezpečnostní politiky i v otázkách ohledně budoucnosti Evropské unie.
Tím spíš, pokud se kancléřem stane Olaf Scholz.
Za poslední dobu byly průzkumy preferencí německých voličů značně proměnlivé. Na prvním místě se postupně vystřídala konzervativní unie CDU/CSU, letmo první místo obsadili i Zelení a nyní jej poslední týdny překvapivě drží sociální demokraté (SPD) v čele se svým kandidátem Olafem Scholzem. Zda se jim volby nakonec skutečně podaří vyhrát, je ale zatím otevřené. Od druhého místa je dělí jen čtyři procentní body a ani krátce před volbami zatím 16 procent voličů neví, komu nakonec dá hlas.
Ze dvou pravděpodobných možností je právě Scholz pro Francii tou méně preferovanou variantou. Lidé z okolí francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a vlády sice uvádějí, že spolupracovat budou rádi s kýmkoli, tento „kdokoli“je ale v první řadě kandidát CDU/CSU Armin Laschet. V něm vidí největší kontinuitu s politikou končící kancléřky Angely Merkelové, dostatečnou předvídatelnost i shodu v důležitých mezinárodních a bezpečnostních otázkách.
Slabé místo: obrana
Scholz naopak ve všech těchto bodech představuje nejistotu. Panují obavy, že jeho případná vláda, která bude muset být složená ze tří stran, nebude dostatečně silná k prosazování komplexních zahraničněpolitických témat a místo toho se kvůli odlišným postojům jednotlivých koaličních stran bude zmítat ve vlastních sporech a navzájem se blokovat. To může mít značné následky v klíčových otázkách bezpečnostní spolupráce a obrany, stejně jako budoucího směřování Evropské unie a role EU ve světě.
To všechno jsou dlouhodobé priority francouzské vlády. Proto také se znepokojením sleduje, že v německé předvolební kampani zejména levicově orientovaných stran tato témata buď zcela chybí, nebo je jim věnovaná jen okrajová pozornost. Samostatným bodem je pak deklarovaný antimilitarismus postkomunistické Levice, podle níž je Severoatlantická aliance zbytečný přežitek, který by se měl okamžitě zrušit.
Sny postkomunistů, kteří mají podle předvolebních odhadů stabilně šest procent, by nemusely nikoho zajímat. Ovšem vzhledem k tomu, že Scholz po případném vítězství nevyloučil jednání o nové vládě ani s Levicí, může být otázka zapojení
Německa v NATO a dalších zahraničních misích v následujících měsících horkým tématem. Scholz vzhledem k tomu, že si nechce zavřít dveře k žádné potenciální koalici, bezpečnostní a obrannou politiku nechává bez konkrétního komentáře.
Prezident Emmanuel Macron se již ohledně budoucí spolupráce Francie a Německa sešel s kandidáty obou nejsilnějších stran, tedy Scholzem za SPD a Arminem Laschetem za konzervativní unii CDU/CSU. Pozvání do Elysejského paláce dostali také kandidátka Zelených Annalena Baerbocková a předseda liberálních demokratů (FDP) Christian Lindner, kteří je ovšem nevyužili.
Merkelová jako vzor
Německé parlamentní volby sledují nejen vládní politici, ale i francouzská veřejnost; nedávnou televizní trojdebatu kandidátů CDU/CSU, SPD a Zelených vysílala kromě německých médií také stanice France 24.
Kromě politických témat totiž Francouze zajímá jednoduchá otázka: kdo po šestnácti letech vystřídá Angelu Merkelovou? Po odcházející Merkelové jim zůstane nostalgie: tři čtvrtiny Francouzů její působení hodnotí kladně a čtyřicet procent by ji dokonce rádo vidělo ve vedoucí evropské pozici – například jako prezidentku Evropské unie.