Goodbye, divná Sněmovno

Končí asi nejhorší Sněmovna za poslední tři desetiletí. Nejvíce rozbitá, nejvíce zablokovaná, nejméně efektivní a asi i nejlínější. Po volbách to téměř jistě nebude lepší.

Kdo za čtyři roky nevěnoval naší Poslanecké sněmovně ani vteřinu pozornosti, tomu stačilo se v uplynulém týdnu párkrát kouknout na zprávy – a pochopil úplně všechno. Ty čtyři dny, od úterka do pátku, byly takové volební období v kostce.

1. V úterý poslanci strávili půlku odpoledne hádkou o to, které ze stovek neprojednaných zákonů se povede protlačit na program této poslední řádné schůze (ty zbylé dnem voleb spadnou pod stůl). Vybojoval se program o 200 bodech, ale v pátek úderem

14. hodiny si poslanci uvědomili, že v pátek odpoledne pracuje jen plebs a že ani další týden se jim už do práce nechce. A tak většinou hlasů těžce vybojované body z programu zase vyřadili – a hodili pod stůl.

2. Na poslední schůzi Sněmovny mohla každá čtvrthodina rozhodnout o tom, že se schválí nějaký potřebný zákon. Přesto nejvíce času věnovali poslanci jednak tomu, jestli má být v brožurce VZP fotka Andreje Babiše, jednak „odborné“debatě dvou stovek učitelů, inženýrů či báňských záchranářů o uznávání protilátek na covid, když tomu ti pitomci, kteří epidemiologii vystudovali, přece vůbec nerozumějí.

3. Posledním bodem poslední řádné schůze byla úplně nesmyslná diskuse o odvolání ekonomky Hany Lipovské z rady ČT. Drtivou většinou schválené odvolání bylo odůvodněno tím, že porušila zákon, protože jde za Volný blok do voleb. Opět Rádio Jerevan: žádný zákon členovi Rady ČT kandidaturu ve volbách nezakazuje a úplně stejně už dříve bez postihu kandidovali radní ve volbách za ODS, ČSSD, ANO či KDU-ČSL.

4. Úplnou tečkou této schůze byl už skoro tradiční výjev ze zoo, kdy poslanec Lubomír Volný zdemoloval stůl předsedajícího a musela ho vynést policie.

5. A protože se v této Sněmovně stalo zvykem, že se více vyšetřuje a pořádají se bláznivé mimořádné schůze, než se projednávají zákony, domluvili se poslanci, že se ještě jednou sejdou na mimořádné schůzi k závěru vyšetřovací komise k otrávené Bečvě. Protože pár poslaneckých neumětelů přece ví lépe, jak to všechno bylo, než kriminalisté či experti z inspekce životního prostředí.

Nejhorší od sametu

Jistě, byly i jiné strašné Sněmovny. V 90. letech řádil v parlamentu Miroslav Sládek se svou sebrankou a nedalo se na to dívat. Za časů Věcí veřejných se poslanci báli mluvit i na záchodě, jestli si je někdo nenahrává. A koloritem Nečasova úsporného balíčku byla opozice rozdělená na tři směny, aby vydržela celou noc obstruovat, třeba u pultíku předčítat libanonskou poezii.

Parlamentní statistiky však mluví jasně. Za čtyři roky se tato Sněmovna sešla na 118 schůzích (ta s „odhalením“podvodu na Bečvě bude 119.). V předchozích volebních obdobích bývalo schůzí tak kolem 60. Důvodem

dnešního stachanovství ale není pracovitost a i covid za to může jen částečně. Hlavním důvodem je množství mimořádných schůzí, které si obvykle vynutí opozice, když se jí něco nepovede protlačit na řádné schůzi. Tedy ono se jí to nepovede ani na té mimořádné, ale má prostor si zařečnit a dostat se do televize.

Že počet schůzí ještě nic neříká o efektivitě Sněmovny, o tom svědčí fakt, že ze 750 navržených zákonů nestihla ukončit projednávání asi 350, čímž se stala nejméně výkonnou od revoluce. Co všechno na to mělo vliv? Na rozbití aspoň trochu smysluplného jednání měla lví podíl obrovská fragmentizace Sněmovny. Po volbách v ní vzniklo devět poslaneckých klubů, nejvíc od první republiky, a po řadě přestupů se v ní potloukalo i dost nezařazených solitérů. To v praxi znamená, že se každé jednání rozbije napadrť.

Množství stranických klubů navíc dává obrovský prostor k obstrukcím všeho druhu – šéfovi klubu nikdo nemůže omezit prostor k řečnění, klub si může kdykoliv požádat o přestávku na poradu, ve vyšetřovacích komisích jsou zastoupeny všechny kluby (tj. vláda versus opozice 2:7).

Velký počet klubů a špatný jednací řád vedou k demokratickému defektu, tedy situaci, kdy vládní většina, reprezentující vítěze voleb a většinu společnosti, nemá šanci prosadit svou vůli. Třeba volbu nových členů Rady ČT opozice zablokovala celkem 38 hodinami přestávek. Samozřejmě sněmovní efektivitě neprospívá ani to, když je vláda menšinová, slabá, držená nevyzpytatelným partnerem. Nebo když vládní ANO a ČSSD chodí do parlamentu rozděleny, a na čem se spolu nedohodnou, prosazují podloudně poslaneckými návrhy.

Každý parlament je sice i trochu divadlo, ale v tom našem už tam kromě divadla není snad nic jiného. Mimořádné schůze o ničem, vyšetřovací komise, hodiny prořečněné strašlivými pitomostmi, celodenní debaty o covidu, jež vedou lidé, jimž byste nesvěřili, aby vám na prst nalepili náplast.

A v neposlední řadě je na vině i prachobyčejná lenost. Nenechme se zmást stesky poslanců, jak jsou vytíženi. Čest výjimkám, ale větší část z nich postrádá elementární pracovitost a volný harmonogram či chabé sankce za absence v nich lenost jen podporují.

Už kdysi jsem napsal, že státu by se vyplatilo držet si dvě Sněmovny: jedna by pracovala, diskutovala o zákonech i jiných důležitých věcech – a ta druhá by jenom planě žvanila, pletichařila, obstruovala. Ano, je to nadsázka, ve Sněmovně se musí i „žvanit“, protože v parlamentní demokracii je parlament hlavním zdrojem moci, takže kontroluje vládu i určuje kurz v různých politických i společenských aktualitách. Jen jako by se nám ta druhá, pracovitá Sněmovna někam už úplně ztratila.

Každý parlament je sice i trochu divadlo, ale v tom našem už kromě divadla není snad nic jiného.