Provoz v českých ulicích? Orientální chaos

Bohumila Špačka, editora MF DNES

Některé věci člověk vysvětluje těžko – a zvlášť dítěti. Jdeme takhle se šestiletým synkem ručičku v ruce ze školy. A najednou proti nám po chodníku na koloběžce chlap.

Nebyl to takový ten hubený hipster, jací obvykle na těch elektrických koloběžkách jezdívají. Ten stroj ho sotva uvezl. Chlap měl jistě ke dvěma metrům výšky a hodně přes metrák váhy. Rukávy ustřižené, potetované bicepsy objemné tak, jak má průměrný muž velké stehno. A v obličeji výraz, který obvykle bezprostředně předchází vyštěknutí: „Co na mě čumíš? Máš problém?“

Monstrum nás minulo, synek se za ním ohlédl. A pak se mě zeptal: „To se jako smí, jezdit po chodníku na koloběžce?“

„To se samozřejmě nesmí,“já na to. Synek se na mě podívá: „No tak proč jsi mu něco neřek?“

V tu chvíli vám dojde, že to dítko vás nejspíš vidí jako spravedlivého obra, zatímco vy jste realista, který se přímé konfrontaci s naštvanou „rampou“z dobrých důvodů raději vyhne. A tak, abyste mu nebrali iluze, zamumláte něco ve smyslu „kdybych měl vynadat každýmu, kdo takhle porušuje pravidla, nedělal bych nic jinýho“.

Jenže i v tom máte naprostou pravdu. Čelit rostoucí ignoranci zkrátka není v lidských silách.

Určitě nejsem sám, kdo si toho všiml. Dopravní pravidla všeho druhu jako by v téhle zemi plíživě přestávala platit.

Kdysi, a vlastně to není ani tak dávno, byly chodníky k chůzi a vozovky k jízdě. Teď po chodnících neustále něco jezdí – jízdní kola, elektrokola, elektrické koloběžky, elektrické jednokolky. Řidiči těchhle vehiklů jezdí opravdu hodně rychle. Těsně kolem zdí, ale zejména těsně kolem vchodových dveří.

Vůbec je nezajímá, že z těch dveří může kdykoli vyjít člověk. A to člověk křehký – třeba stařenka. Nebo malé dítě.

Naopak na vozovce, které jsou odjakživa k jízdě určeny, se v poslední době především stojí. V Praze to magistrát dovedl k dokonalosti rafinovaným systémem uzavírek, takže se plynule nedá dojet skoro odnikud nikam. Ale podobné problémy jsou i v dalších městech.

I to mám z první ruky. V mé čtvrti se opravuje hlavní třída – a objížďka vede naší úzkou, kdysi tichou ulicí. No, objížďka... Od časného rána pod našimi okny auta především stojí. Motory hučí, vzduch houstne, prach na balkony sedá.

Chápu, že hlavní třídu je třeba po desítkách let důkladně rekonstruovat. Nechápu to načasování – na jaře to bylo zavřené dva měsíce. Pak byl přes prázdniny klid, hlavní ulice byla průjezdná aspoň jednosměrně. Úplnou uzavírku obnovili zase začátkem září, kdy skončily dovolené a auta se zase nahrnula do města.

Řidiči to nenesou úplně v klidu, naší ulicí zní celý den agresivní troubení. Nejzuřivější jsou šoféři autobusů MHD, které objížďka nutí proplétat se úzkými jednosměrkami – a oni si pak vylévají vztek na ostatních zoufalcích.

Souběh bohorovnosti jedněch, agresivity druhých a zjevné neschopnosti těch, kdo to mají organizovat, způsobuje, že doprava všeho druhu v Česku se propadá do orientálního chaosu.

Vlastně je to ještě horší – kdo zažil provoz ve velkoměstech Blízkého východu, ten ví, že to tam docela funguje.

Na jízdní pruhy se tam nehraje a vypadá to jako zmatek, ale nehod je tam relativně málo. Všichni mají oči na stopkách, klakson řidiči používají nikoli jako ventil pro agresivitu, ale jako účelné upozornění „pozor, jsem tady“.

Kdo by se toho nadál. Ale je to tak. Člověk by se bezpečněji než v ulicích českých měst snad cítil třeba v Káhiře.