Je svůj, ale umí!
Trenér Petr Rada obral s Jabloncem domácí Spartu
Už jen sledovat ho po zápase je zážitek. Jiný by spořádaně čekal na televizní rozhovor. On? Nepostojí, neposedí. Zamává hrstce hostujících fanoušků, kteří vážili cestu do Prahy.
Pak jim ještě na dálku vysekne hlubokou poklonu.
Nakonec se vydá na špacír po trávníku a v polobotkách pomáhá letenským trávníkářům zašlapávat drny. Petr Rada byl, je a bude svůj. Ale nezapomínejte: kromě toho, že dokáže z fotbalu dělat prvotřídní show, má jablonecký kouč pod čepicí. Dokáže tým léta držet nahoře, pravidelně bojovat o poháry a obírat favority, jako včera Spartu. Poprvé od chvíle, kdy ji v únoru převzal Pavel Vrba, se našel soupeř, který ji doma připravil o body. Po dvanácti zápasech! Remíza 1:1, to je pro Jablonec parádní výsledek a pro Radu důvod ke spokojenosti. Nebo ne?
Jak se to vezme. Když třiašedesátiletý kouč dorazil do tiskového střediska, nejdřív zajásal: „No konečně plnej sál! To by mě snad potěšilo, i kdybychom tu prohráli.“
Publikum v podobě novinářů mu chybělo od chvíle, kdy zavedené fotbalové pořádky seškrtala koronavirová pandemie a tiskové konference se přesunuly do on-line režimu. Proto opakovaně soptil: „Uráží mě tady mluvit do zdi!“
Včera se místnost pro žurnalisty zaplnila, proto se Rada nejdřív usmíval. V klidu zhodnotil zápas, pochvaloval si, jak hráči těžký boj zvládli. Ale po pár minutách mu začal přeskakovat hlas, změnil tón i dikci a máchal rukama. Nebyl by to on, kdyby ho něco nenadzvedlo a neměl chuť to vykřičet do světa.
Novináři sotva stíhali ťukat do klávesnic, když rozjel monolog a chrlil ze sebe: „Fotbal jsem hrál dvacet let, ale dneska bych zřejmě nemohl hrát ani minutu. Jak může rozhodčí rozdat dvanáct karet, když to nebylo vůbec záludné utkání? Fotbal je kontaktní sport, bez soubojů by byl k ničemu! Tolik karet? To se na mě nezlobte, to jsme někde jinde! Kam ten fotbal spěje!“
Pak ještě skoro omluvně, ale pořád s blesky v očích doplnil: „Nechci zase dělat excesy, mě to štve kvůli fotbalu. Vždyť z něj lidi nebudou nic mít!“
To je celý on.
Věřte, že tyhle věty myslí upřímně, protože má fotbal opravdu rád. A těžce si zvyká na novoty, ať už jde o kontakt s novináři přes monitor, nebo přísnější metr sudích.
Když ho sledujete v ráži, máte často dojem, že pukne vzteky. Možná vás taky napadá: Proč to ten chlap dělá? Proč se tak nervuje? Vždyť to s ním sekne!
Nemyslete si, Rada si to sám dobře uvědomuje. Ale nemůže si pomoct. Fotbal potřebuje prožívat naplno, jinak to neumí. A měnit se jistě nebude. „Pan Lasica to měl tak, jak bych si to přál taky. Umřel na jevišti,“pustil se do trochu morbidního tématu po čtvrteční pohárové výhře nad Kluží. „Jestli mě to má jednou trefit, ať je to u lajny.“
Ještě než Konferenční liga začala, ulevil si: „Budu hlavně rád, když všech šest zápasů přežiju.“
Můžete mít Radu zapsaného jako divouse, křiklouna a rapla, ale to je jen slupka. Tvář, kterou dává nejčastěji na odiv, která baví diváky a kvůli které občas ujede: třeba když seřve novináře za zdánlivě nevinnou otázku nebo když od lajny huláká na rozhodčího, až mu na krku naběhne žíla.
Ale když v něm zrovna nebublá naštvání, umí mezi čtyřma očima zajímavě vyprávět. Stejně jako když vytočíte jeho číslo: s největší pravděpodobností ho zastihnete v autě, a sotva položíte otázku, Rada zpoza volantu povídá a povídá, protože o fotbale se rád baví kdykoliv a s kýmkoliv.
I díky tomu má dost obdivovatelů. Řada z nich si ho přitom nejdřív zaškatulkovala jen jako svéráznou figurku fotbalového divadla a až v posledních letech přichází na to, že Rada se vydřel mezi českou trenérskou špičku. Připomíná řemeslníka, který svou práci vybrušuje a zdokonaluje, až se z něj stane mistr oboru.
Včera zaskočil Spartu a počet odkoučovaných utkání v lize zakulatil na 420: dál tak posouvá vlastní rekord v rámci samostatné soutěže. Věřil by si na číslo 500?
„Žádnou hranici nemám,“mávl rukou. „Dokud mi neukážou dveře, budu trénovat. Říkám to už poněkolikáté: Vzpomenete si na mě, až vám jednou budu chybět.“Máte pravdu, trenére. Jednou bez vás liga bude chudší.