Divácký hit vzdor masakru
V diváckém hlasování karlovarského festivalu skončil film Quo vadis, Aida? na druhém místě s hodnocením jen o setinu nižším než vítězný Zátopek.
Nadšení publika možná překvapí, když se vezme v úvahu, že film vypráví o reálném masakru v Srebrenici. Na druhé straně návštěvníci festivalu umějí ocenit naléhavost příběhu nominovaného na Oscara; jiná věc je, jak si Quo vadis, Aida? nyní povede v kinech.
Protože jednak nejde o příjemnou podívanou, jednak může vzbudit polemiky o jednostranném pojetí balkánského konfliktu, kde Srbové zosobňují výlučně arogantní brutalitu, kdežto bosenští muslimové bezvýhradně trpné oběti.
Ženský tým
Ovšem sklon k tendenčnosti obhajují jednak sama fakta, jichž se snímek drží téměř v duchu dokumentární rekonstrukce, jednak titulní postava, jež logicky vnímá události očima vlastních zájmů milující manželky a matky dvou synů. Učitelka Aida tlumočí pro OSN, jmenovitě pro nizozemské vojáky v takzvané bezpečné zóně, která však v krvavém létě 1995 nedokázala uchránit životy více než osmi tisíc mužů.
A zatímco Aida s nadlidskou sebekontrolou překládá jednotlivá jednání, snaží se zachránit alespoň své nejbližší – když už nemůže pomoci všem zoufalým sousedům před branami plné základny. Ve chvíli, kdy jejího velitele prosí o výjimku třeba jen pro jednoho ze synů, připomene se děsivé dilema Sophiiny volby.
Děsivý příběh
Právě soukromý, zákulisní, svým způsobem komorní, o to však silnější pohled odpovídá ženskému vnímání válečných hrůz, jaké zosobňuje i tvůrčí tým. Jmenovitě režírující autorka scénáře Jasmila Žbanicová za takřka reportážní kamerou Christine A. Maierové a herečka Jasna Duričičová před ní.
Skoro by se chtělo říci, že jediná herečka, ostatní postavy totiž tvoří více méně komparz od generála Mladiče posedlého propagandou po bezmocné velitele modrých baretů. Z davu utečenců se pak vydělují tu stařec, tu rodící maminka.
Jako v přímém přenosu
Lze namítnout, že Quo vadis, Aida? pracuje s citovým vydíráním a že s ohledem na známé historické skutečnosti postrádá prvek tajemství. Jenže k neodvratnému finále postupuje způsobem filmařsky bravurním a lidsky působivým.
Jakoby v přímém přenosu dorážejí ze všech stran davový chaos, panika, strach, úzkostlivá volání o pomoc, svým způsobem o protekci, na něž Aida musí odpovídat: „Já tady jenom tlumočím, babi.“
Všichni od ní chtějí zázraky, které nemůže splnit, přesto se nepoddává beznaději, třebaže ve zmatku kolem dojednaných evakuací se každý věcný okamžik spikne proti ní: stroj na výrobu kartiček pro spolupracovníky OSN je rozbitý, jejich seznamy proškrtané a srbské záruky bezpečného odchodu se s každým dalším zoufalým výkřikem ukazují být podvodné.
Drásavé detaily násilně rozdělovaných rodin – ženy s dětmi do autobusů, muži na náklaďáky bez návratu – jsou v závěru možná až zbytečně názorné, nicméně Aidě z bývalé Jugoslávie nikdy nevymizí ze vzpomínek – a tvůrci se zjevně snažili udělat maximum pro to, aby se varovné obrazy zaryly do paměti také ostatním.
75% Quo vadis, Aida? Bosna a Hercegovina