Nevstoupíš dvakrát do stejných Tater
Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES
Když jsem slavil padesátku, dostal jsem dar, který mě překvapil. Kdysi jsem se zmínil, že bych se někdy rád podíval na horu Solisko nad Štrbským plesem, kam jsem jako jinoch jezdíval lyžovat.
A tak mi kamarádi zařídili výlet na Slovensko. S sebou jsem vzal parťáka, řidiče a společníka v jedné osobě. Cestou do Vysokých Tater jsme přespali v Bratislavě. Přestože se ve slovenské metropoli v pondělí v noci údajně nic neděje, strávili jsme několik hodin v podzemním pololegálním baru, kde nám nalévali jakési lebo. Ne zcela svěží jsme se ráno vydali k Tatrám. Parťák za volantem náhle zvolal: „Mám to! Lemon a borovička! Lebo!“Tajemný nápoj, kterým jsme si „zpestřili“předešlou noc, byla slovenská národní kořalka s citronem.
Po třech hodinách jízdy se nám otevřel pohled na Vysoké Tatry. Hleděl jsem na panoráma, které jsem nespatřil 31 let. Hlavou šly vzpomínky. Na první džbánek svařeného vína v Kolibě na Štrbském plese, první neopětovanou lásku. A zelňačku, kterou jsem obědval u Chaty pod Soliskom.
Právě tahle chata byl dárek od kolegů. Tři noci v horské boudě ve výšce 1 840 metrů nad mořem. Maloval jsem si, že budeme tři dny popíjet borovičku a pivo, cpát se haluškami na terase zalité sluncem a zevlovat. Parťák mě ale vyvedl z omylu. Probudil se v něm neúnavný šerpa.
Vyšel před chatu a ukázal na vrchol hory: „Tam půjdeme.“Než jsem stačil hlesnout, zmizel v kosodřevině. Vydal jsem se za ním po kamenném chodníku a už po chvíli těžce oddychoval. Když jsem tudy šlapal poprvé, přišlo mi to jako procházka. Jo, kamaráde, ale to už je skoro pětatřicet let, odvětil škodolibý vnitřní hlas. Zničený jsem došel na vrchol Predného Soliska. Tam čekal můj šerpa a nadšeně pozoroval okolí. Bohové hor byli milosrdní, mraky se roztrhaly a byla to krása. Těch 277 metrů převýšení mě dostalo. Po návratu do chaty jsem si dal borovičku a usnul.
Dobře, že liška není medvěd
Druhý den jsme se vydali do Tatranské Lomnice. Mladík v pokladně u lanovky na Lomnický štít nám řekl, že jsme si měli koupit lístky dávno dopředu. Je vyprodáno. Zaimprovizovali jsme a vyjeli druhou lanovkou na Lomnické sedlo. Vyplatilo se to. Krátkou vycházkou jsme došli na Veľkú Lomnickú vežu, nad námi se v mracích koupal vrchol Lomnického štítu, pod námi se otevíraly skalnaté svahy, po nichž se kutálely cáry vodních par. Moc jsme toho nenachodili, proto jsem přežil druhý tatranský den se ctí. Ale žádný mejdan se nekonal. Večer jsem vyšel na terasu podívat se na hvězdy. Na schodech stála liška. Dost jsem se jí ve tmě lekl, zvláště po řečech o medvědici s medvíďaty, kterými nás místní krmili v předchozích dnech.
Třetí horský den jsme se vydali Mlynickou dolinou k vodopádu Skok. Podle průvodců lehká túra, i pro děti. Šerpa nabitý energií opět brzy zmizel. Po čase jsem vystoupal k vodopádu. Voda se tu řítí ze skály vysoké 25 metrů. Šerpa nikde. Pak jsem jej zahlédl na skále nad vodopádem. Drápal jsem se za ním, místy jen díky pomocí řetězů. Na plošině nad Skokom stál můj společník a ukazoval na průzračnou hladinu plesa nad Skokom. „To je paráda, co?“Měl pravdu.
Sestup z vodopádu i cestu dolinou zpět jsme zvládli bez úhony. Čekala nás poslední noc a cesta domů. Ráno jsme odjížděli v hustém dešti. Byl jsem rozlámaný, celý bolavý, plný pocitů, starý. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem viděl místa, kde jsem býval v mládí rád. Na druhou stranu mi bylo smutno, že mlád již nikdy nebudu. Inu, nevstoupíš dvakrát do stejných Tater.