Přes La Manche do Prahy
Abhejali Bernardová má za sebou týdenní triatlon, který měřil symbolických 1 111 kilometrů
Po patnácti a půl hodinách zdolala kanál La Manche. Jenže na břehu místo obvyklého vydechnutí českých pokořitelů „Já sú tak šťastné“věděla, že teď to „začíná“.
Že tvrdá šichta ani zdaleka nekončí, že to byla jen první část jejího bláznivého a extrémního triatlonu.
Abhejali Bernardová o pár hodin později sedla na kolo a z francouzského Calais vyrazila do 900 kilometrů vzdáleného Chebu, aby odtud ještě doběhla zbývajících 177 kilometrů do centra Prahy.
„Snažím se ostatní inspirovat k překonání vlastních hranic a ukázat, že si je často tvoříme sami v sobě. Ať už jde o hranice mezi státy, hranice mezi lidmi i hranice v nás, kdy si sami říkáme, co dokážeme a co už ne,“vypráví.
Dřina přes zlobivou úžinu
Je to v mnohém inspirativní žena, která má za sebou obdivuhodné sportovní kousky i zajímavou cestu k nim. V osmnácti objevila meditaci a duchovní knihy. Postupně se stala vegetariánkou a v občance vyměnila jméno Petra za Abhejali, které jí vybral její duchovní učitel. Znamená „Čistá voda“. Narážela na předsudky ostatních, že „blázní“, ale zůstala svá a zároveň brzy pochopila, že nelze být zdravý na duchu, pokud nebude zdravé také tělo. Začala běhat, nejdřív deset minut, pak tři čtyři kilometry, až z toho jednou byl šestidenní běh v New Yorku, během kterého zvládla 616 kilometrů.
Pak přidala plavání a díky otužování a důslednému tréninku v roce 2011 jako pátá Češka přeplavala kanál La Manche (14:37), aby o sedm let později coby desátý člověk na světě zkompletovala unikátní výzvu jménem Oceans Seven.
Ta skrývá sedm dálkových přeplaveb světa včetně La Manche a je ekvivalentem Koruny planety, nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů.
Co dál? V hlavě měla usazenou myšlenku na úžinu oddělující Británii od pevninské Evropy se vrátit. K tomu přidat kolo i běh. „A dozrávalo to, až to dozrálo.“Koupila si kolo, naučila se nepadat s nášlapnými pedály a s předstihem si zamluvila lodivoda, který ji přes La Manche doprovodí. V plánu měla rok 2020, leč o rok dřív při cyklistické vyjížďce s kamarádkou – jak říká – kvůli své blbosti havarovala a téměř tři čtvrtě roku nemohla běhat, plavat, natož jezdit na kole. A tak svůj extrémní triatlon přesunula na letošní červenec. Jenže člověk míní, covid mění... A tak by sice úžinu mohla přeplavat, ovšem kvůli pobytu v Británii by následně nesměla do Belgie a Německa. Proto přišel odklad na srpen. La Manche je však nevyzpytatelný, a tak Bernardová čekala v Doveru tři týdny na šanci.
Ta ale vinou počasí nepřišla. Vrátila se domů, než z Británie přišla zpráva, že to ještě v září může zkusit. Spěchala zpět, nicméně počasí s ní dál hrálo psychologickou ruletu. „Až mi lodivod řekl, že by to v pondělí šlo. Věděla jsem, že to bude na hraně, že to bude drsné, ale chtěla jsem do toho jít.“
Tušila správně. Z Shakespearovy pláže v Doveru se do vysokých vln vydala ve tři ráno. Po 12 hodinách měla francouzskou pevninu na dohled, ale silný proud ji strhával a ona víc než tři hodiny zdolávala posledních pár kilometrů.
Dřela, nechávala ve vodě vše, ale ne a ne se přiblížit. „V jednu chvíli jsem se zeptala, jak je to ještě daleko, a z lodi mi řekli, že dvě míle, což je obvykle otázka hodiny. A po hodině a půl jsem se zeptala znovu a slyšela jsem, že jednu a půl míle. Pak mi řekli, že už jen 500 metrů, ale i tak to trvalo asi 35 minut.“
Jen pro představu: kromě Bernardové (výsledný čas 15:33) se ten den pokusily La Manche zdolat ještě dvě štafety, kde se plavci střídají. Jedna doplavala o pět minut rychleji než Češka, druhá to vzdala. Pak nastala bizarní situace.
Při obvyklém triatlonu by na břehu naskočila na kolo a svištěla dál. Jenže kvůli covidovým opatřením, brexitu i potíži s migranty od lodivoda slyšela, že ji nemůže nechat ve Francii. A tak musela nasednout na loď, vrátit se do Anglie a odsud zase trajektem přejet zpět. Do těch ale zase nyní neberou pěší pasažéry. „Tak jsem si musela v Anglii půjčit staré kolo a jet jako do Calais.“
Já neběžím, já „jen“jdu
Tam už ji čekal její tým a započala cyklistická pasáž. Měřila přesně 899 kilometrů a denně v průměru ujela 220 až 240 kilometrů. Obvykle vyrážela v pět ráno, končila kolem deváté desáté večer.
„Bylo to náročné na koncentraci. Plánovali jsme cestu na léto, takže teď jsem musela jet víc za tmy. A sledovat mapu, dávat pozor, aby člověk nevletěl do díry a nenarazil do auta, bylo složité. Navíc jsme neměli karavan, ve kterém bych spala a šetřila čas. Vždycky jsem se s týmem odpoledne domluvila, kolik ještě ujedu, a on hledal ubytování po trati. I tak jsme museli sjet a druhý den se na stejné místo vrátit.“
V sobotu dopoledne dorazila do Chebu, města, kde se před 44 lety narodila, a vypravila se na poslední běžeckou část. A ač zprvu byla přesvědčená, že to nejhorší má za sebou, že teď už to do Prahy prostě třeba jen dojde, brzy přišla ta největší krize. Po pěti dnech na kole ji bolela bránice a ona téměř nemohla běžet. „Možná to byla i chyba mého mentálního nastavení. Běhu jsem se nebála, přitom jsem se mu v tréninku věnovala nejméně. Když chodíte do práce, musíte najet objemy na kole a připravujete se na studenou vodu i všechny nástrahy, které La Manche obnáší, moc času na běh nezbývá. A tak na mě v sobotu padla únava.“
Chvíli běžela, delší čas šla.
V Toužimi si dopřála nejdelší spánek týdne, šest hodin, protože se cítila bez energie.
V neděli už zvládala popobíhat a v pondělí... „To jsem měla pocit, že běžím rychle, ale když jsem se pak podívala na hodinky, bylo to jen šest kilometrů za hodinu.“
Když ji slyšíte vyprávět, téměř vnímáte jistý pocit jejího vlastního zklamání. A pak si uvědomíte, že v sobotu odpoledne navzdory krizi zvládla maraton, v neděli hned dva a v pondělí přidala závěrečných 60 kilometrů. Což je pro obyčejného smrtelníka vražedná porce, aniž si k tomu předtím střihl přeplavbu La Manche i cyklistickou štreku přes půl Evropy.
Mé „námitce“se usměje. Přesně to stejné slyšela i od majitele penzionu v Toužimi, který byl z její poutě tak unešený, že ji i doprovod nechal nocovat zadarmo.
„Dodal mi těmi slovy sílu.“
Nejde všechno bez překážek
Dokonáno bylo v pondělí ve čtyři odpoledne, tedy přesně sedm a půl dne po startu. Když se na pražském Střeleckém ostrově zastavila, uvědomila si, že vlastně naplnila to, co od cesty chtěla.
Že překonala hranice. Vnější i vnitřní.
„Bylo to o hlavě. La Manche byl tak těžký, že si člověk klidně mohl říct: Zabalím to. A nikdo by nic nemohl namítat. Při běhu jsem měla představu, že poběžím, ale i když člověk jen jde, tak pořád jde směrem dopředu. A v tom vidím metaforu všeho, co děláme,“popisuje. „Ne vždycky jde všechno bez překážek, ale důležité je nástrahy zdolávat. Celé to pro mě byla lekce nevzdávání se. I z logistického pohledu. Čekala jsem na termín, musela organizovat mé podpůrné týmy. Pro mě bylo vítězství už jen to, že jsem doplavala na břeh. A mohla skutečně začít. Snad to lidem, kteří mě sledovali, přineslo inspiraci.“
Po týdenním zápřahu si včera dopřála den volna. Spala sedm hodin, víc se uvyklému tělu nechtělo.
Dnes už je ale zase v práci. Je překladatelkou v nakladatelství Madal Bal a zrovna se v Praze rozjíždí mezinárodní veletrh Svět knihy, kde společnost vystavuje.