EU po Merkelové. Kdo bude šéfem?
Do pozice neformálního evropského lídra míří Ital Draghi
Nedělní německé volby znamenají symbolický konec 16 let trvající dominance Angely Merkelové v evropské politice. Úřad neopustí kancléřka okamžitě. Zůstane v něm nejméně do doby, než se vytvoří nová vládní koalice, což může trvat dlouhé týdny i měsíce.
Její éra ale končí, přičemž Merkelová nezanechala v německé politice žádného výrazného následovníka. Už nyní se proto nahlas uvažuje o tom, kdo by mohl Merkelovou v pozici hlavního hybatele evropského dění vystřídat.
Kdo by mohl získat takovou autoritu, aby mohl formovat unijní politiku laděním pozic jednotlivých členů – vedle šéfky evropské exekutivy Ursuly von der Leyenové či lídra summitů Charlese Michela?
Jako první volba se nabízí francouzský prezident Emmanuel Macron. Využívá svých zkušeností investičního bankéře, které osvědčil už při plánování závratné postcovidové půjčky ve výši 750 miliard eur, která má rozhýbat evropské ekonomiky.
Staví před unijní sedmadvacítku reformní plány na úpravu výdajových pravidel, na užší unijní spolupráci v ekonomických i sociálních otázkách, stejně jako při řešení masivní imigrace.
Jeho blízkým spojencem se stal v posledních měsících Mario Draghi. Italský premiér a někdejší centrální bankéř je ověnčen pověstí schopného muže, který před deseti lety v pozici šéfa Evropské centrální banky zachránil eurozónu.
Spory obou středomořských sousedů z minulých let jsou teď zapomenuty. Osa Řím–Paříž šlape.
„Transalpské vztahy byly obnoveny,“řekl webu Politico Vincenzo Amendola, italský ministr pro Evropu. Itálie se podle něj shoduje s Francií v ekonomických i rozpočtových otázkách, stejně jako v ekologii a digitální transformaci. Draghi je pouze méně horlivým zastáncem těsné integrace než Macron.
Supermario má šanci
Novou idylu ve vzájemných vztazích podtrhla červencová návštěva italského prezidenta Sergia Mattarelly v Paříži, kde se mluvilo o nové smlouvě a privilegovaných vztazích po vzoru Německa s Francií.
„Došlo ke skutečnému průlomu, je to velmi těsné pouto, které pravděpodobně nemá od roku 1945 historický precedens,“uvedl Marc Lazar, profesor politických dějin na pařížské univerzitě Sciences Po.
Jenže Macron stojí před velkým problémem. Už příští rok na jaře ho čekají prezidentské volby, ve kterých zdaleka není neohroženým favoritem. Musí se hodně snažit, aby přesvědčil Francouze a zvrátil neuspokojivé preference.
Nezbude mu tolik energie, aby o svých plánech, například na uvolněnější fiskální politiku, přesvědčoval spořivé země v čele s Nizozemskem či Rakouskem.
Možná proto může být po nějakou dobu častěji k vidění při debatách o budoucnosti unijní sedmadvacítky Mario Draghi, 73letý veterán evropské politiky. Má pověst tvrdého chlapíka, podle agentury Bloomberg je „klidný, bezohledný a vždy nad věcí“. Jeho schopnost kalkulace i vytrvalost mu během dluhové krize eurozóny vysloužily přezdívku „Supermario“.
Není jen technokratem, umí se pohybovat v politice, zvládá technologii moci. Představuje „těžkou váhu“, která může spoluurčovat kurz celého bloku přinejmenším do chvíle, než v kancléřství v Berlíně opět usedne respektovaná autorita.