Bitva o důl Turów: dva se perou, třetí se směje

Staré rčení výtečně platí pro spor mezi dolem Turów v polském Slezsku a obyvateli českých obcí v sousedství. Pere se Česko s Polskem, směje se Brusel.

Turów je velký povrchový důl, u jakých lze vždy vidět dopad na okolí. Mnozí obyvatelé obcí mezi Hrádkem nad Nisou a Frýdlantem si stěžují na pokles spodní vody a vysychající studny. Majitelé a zaměstnanci dolu zase argumentují tím, že újmu pociťují stovky obyvatel na obou stranách hranice, zatímco důl zásobuje energií a teplem téměř dva miliony lidí a zaměstnává tisíce lidí přímo a další tisíce nepřímo. Cena uhlí i elektřiny raketově stoupá a příčinou jsou právě administrativní omezení těžby. Zastavit v takové konstelaci těžbu i zde by bylo jako podříznout slepici, co snáší zlatá vejce.

Z polské strany zaznívají hlasy, že český stát se do sporu vložil kvůli tomu, že chce Polákům omezit zdroje energie, aby ji pak mohl Polsku draze prodávat. Český stát zase nemůže ignorovat hlasy znepokojené veřejnosti Frýdlantského výběžku, zvláště těsně před volbami.

Až potud je spor pochopitelný. Ostatně, v různých podobách se vyskytuje po celém světě v okolí jakéhokoli velkého podniku nebo veřejně prospěšné infrastrukturní stavby. Jev, popisovaný jako NIMBY (Not In My Back Yard, tj. jenom ne na mém dvorku), je schopen rozpoutat vášně kdekoli, kde mají lidé pocit, že jistá činnost je možná obecně užitečná, ale ať si ji provozují někde jinde.

Nakonec většinou končí nějakou formou smíru. Smíru, který dotyčná firma nebo investující stát protestujícím pořádně zaplatí. Společnosti, které podnikají s rozvahou, s tímto jevem počítají už předem a včas vyčleňují vysoké částky na podporu místní infrastruktury, civilního života, veřejných akcí, zkrátka pečují o své dobré jméno v místě, i kdyby to mělo přijít draho. Spory totiž přijdou obvykle mnohem dráž.

U přeshraničního sporu to je složitější. Do věci vstupují jak radikální patrioti na obou stranách, tak velká státní mašinerie také na obou stranách. Ale pořád jde o spor bilaterální a řešitelný také bilaterálně. Dá to asi dost práce, ale nelze nic jiného než jednat, požadovat, jednat, požadovat. A být ochoten i ke kompromisu. Poláci měli být vstřícnější k požadavkům na kompenzaci, Češi zase neměli lpět na jediném řešení: zavřít. Ale obojí bylo při jisté snaze překonatelné.

Nekrmit Leviathana!

Tragédie nastala v momentě, kdy se český stát obrátil na Soudní dvůr EU. A Brusel zajásal, že získal bič na obě země. Marně se premiér Babiš kasá, že nepřijme žádné kvóty pro migranty, že nepřijme zákaz spalovacích motorů, že neustoupí Bruselu v tom či onom. Ale přijme. Ale ustoupí. Přijme a ustoupí, protože dal přenesením dvoustranného sporu na bruselskou půdu (bez ohledu na to, že onen soudní dvůr je detašován do Lucemburku) moc rozhodovat o našich věcech do cizích rukou. Český stát svým žalováním uznal, že není svrchovanou zemí a že se napříště o čemkoli bude rozhodovat o nás bez nás.

Soudní dvůr napařil Polsku pokutu 13 milionů korun denně. Je to, jako kdyby každý ze zaměstnanců měl platit dva tisíce ze své denní mzdy. Jistěže to nebudou přímo platit zaměstnanci, ale jakékoli dodatečné náklady pro firmu se nutně promítnou i do schopnosti dobře platit svým zaměstnancům a do cen produktu pro zákazníky. Lze očekávat, že Polsko v dohledné době nic platit nebude, naopak se bude soudit aspoň deset let.

Spor, jehož jádro je primárně ekonomické (kompenzace škod), tak zcela jistě vážně poškodí sousedské a spojenecké vztahy mezi oběma zeměmi. Ale nejen to. Lze čekat různé odvety a schválnosti z polské strany, to by však ještě nebylo to nejhorší.

Lze bohužel totiž čekat i to, že na stole Soudního dvora EU brzy skončí žaloba na Česko například za hořící skládku v Heřmanicích, odkud odtéká kontaminovaná voda do Odry a dál do Polska. I tento problém je technicky, právně i finančně řešitelný bilaterálně, ale když žaluje jeden, inspiruje to i druhého. Poláci tím poškodí i sami sebe, protože dobrovolně oslabí svou pozici vůči bruselské vrchnosti tím, že z ní učiní oprávněného soudce nad svými věcmi, tedy i v kauzách, kde už dnes čelí nátlaku EU. A tak obě země nešťastně krmí onoho Euroleviathana, který vděčně zhltne každé sousto, aby nakonec ukousl i ruku, jež ho krmila.

Nežalujme do Bruselu. Na sousedy, ani na naše domácí potížisty. Nekrmme tu bestii. Své problémy si řešme sami, popřípadě se svým sousedem. Žalováním do Bruselu odevzdáváme do cizích rukou zbraň, která bude brzo použita proti nám.