Komiks Spirála nabízí znechucení, děs, soucit, dojetí
Japonsko, manga, horor. Tři slova stačí, aby člověk jen trochu znalý věci tušil, co jej při otevření kompletního vydání komiksové série Spirála scenáristy a kreslíře Džundži Itóa čeká.
Děsy si neseme v sobě
Na druhé straně, na japonský přístup k věci si asi nikdy nelze úplně zvyknout, zvláště pokud jde právě o horory. Spirála totiž nahání „divnou“hrůzu. Ne že byste se při čtení potili hrůzou, spíš vám bude hodně nepříjemně a na určité věci, které jste předtím považovali za samozřejmé a nedůležité, se začnete dívat trochu jinýma očima. A začnou vás děsit.
Kniha je rozdělená na několik samostatně fungujících povídek, které jsou však volně propojeny hlavními postavami, maloměstem, v němž se všechny ty podivnosti a zvrácenosti proti přírodě a zdravému rozumu odehrávají, a také ústředním motivem spirály.
Nekonečnost, prakticky dokonalý tvar, závrať, vír... Itó zkoumá všechny možnosti, jak by s její pomocí navodil intenzivní pocit děsu a znechucení. Nezastaví se prakticky před ničím včetně tělesných de- a transformací, za které by se nestyděl ani režisér David Cronenberg. Na začátku každé povídky nastaví výchozí situaci a pak už jen s chladným odstupem sleduje spirálu podivných a hrůzných událostí.
Působivost Spirály je založena na tom stejném, čím japonská verze filmového hororu Kruh poráží americký remake. Jde o jakousi civilní všednodennost. Nikdo dopředu halasně nevytrubuje „pozor, přijde horor, teď byste se měli bát“. Znepokojení
a strach zde pramení ze střetu běžných událostí a nevysvětlitelného zla, které však hlavní postavy často přijímají s odevzdaností. Jako kdyby tušili, že bojovat s ním příliš nemá cenu.
Tedy žádné „jeden za všechny a všichni za jednoho dáme bubákovi co proto“, ale klinicky přesná studie nejtěžších nočních můr, které si člověk chtě nechtě nosí s sebou. Další devizou jsou přesně vykreslené charaktery a vztahy mezi nimi.
Romeo, Julie a strach
Povídka Propletené duše je variací na věčný příběh zapovězené lásky, který se stále vrací už od dob Romea a Julie. Itó si klade otázku, co by se stalo, kdyby se duše dvou nešťastně zamilovaných opravdu propojily navěky, a v odpovědi nechává rozeznít celou paletu emocí – počáteční zděšení záhy vystřídá smutek i soucit.
A na téhle škále se pohybuje prakticky v celé knize. I nejdrastičtější scény jsou nevyhnutelným vyvrcholením předchozích událostí a rozhodně se nedějí jen proto, aby se výtvarník Itó mohl vyřádit v zobrazování vyšinutých výjevů, které se vzpírají přírodě i stvořiteli.
Že na takové věci má opravdu talent, je jasné už jen z letmého prolistování. Spirála si však zaslouží opravdu bedlivou pozornost a pečlivé čtení. Pod hororovou ulitou se toho totiž skrývá mnohem víc.
Můžeme to celé brát třeba jako varovnou metaforu brzkého konce světa v podobě, v jaké jej známe. Motiv spirály přímo vybízí číst jej jako symbol něčeho, co bude velmi záhy a nevyhnutelně pohlceno sebou samým.