Zločin na dětech musíme společně odčinit
Ve školách už se zase zavírají celé třídy. Děti kvůli karanténám nesmějí sportovat. „Pozor na to!“varuje lékař Jan Pirk.
Nezvedá hlas, neláteří, jen skládá věcné argumenty, co by se mělo udělat, aby zlenivělá generace dětí nezakrněla ještě víc. „Nenechat děti sportovat, to byl zločin,“říká Jan Pirk.
Slavný kardiochirurg, univerzální sportovec, oddaný slávista, násobný dědeček, férový chlap a posledního půldruhého roku také nepřítel všech, kteří by se před covidem nejraději zamkli doma.
„Ukázali jsme budoucí generaci, že k životu stačí ležet v posteli a mít na klíně počítač. To je šíleně nezdravý jev.“
Když nejdou do školy, děti se ani nemusí převlékat z pyžama.
Dlouhá desetiletí se dětem snažíme bránit v lenošení a teď jim lenošení rovnou nařídíme. To je děs. Člověk je přece živý tvor, za miliony let se vyvinul tak, aby součástí jeho života byla fyzická aktivita, pohyb. K počítačovému životnímu stylu mají děti sklon od chvíle, co se před nimi rozsvítily první displeje, nicméně poslední rok a půl jsme jim ukázali tragickou cestu. Bez počítače nejde žít, což je právě ten zločin, který se bude těžko spravovat.
Spraví se?
Záleží na rodičích, jestli budou mít chuť přesvědčit děti, aby se řídily pradávným heslem: Jaké je mládí, takové bude stáří. Čili být aktivní a používat elektroniku jen v nezbytně nutné míře. Prostě ji dávkovat. Necháme-li děti dál žít v covidovém rytmu u rozsvíceného displeje, stanou se z nich obézní dospěláci, kteří budou mít brzy cukrovku a další choroby, které s obezitou přímo souvisí.
Což bude pro společnost fatální problém.
Jistě! Z dlouhodobého hlediska je to šíleně špatně. Proto mluvím o zločinu na dětech. Každý živočišný druh na téhle planetě – často dokonce s nasazením vlastního života – chrání nejvíc ze všeho vlastní potomky, svá mláďata. Zvíře vám nevysvětlí, proč to dělá, ale jeho instinkt velí jasně. Jenom my lidi jsme budoucí generaci obětovali.
V zájmu čeho?
V zájmu čeho? Spíš v zájmu koho. Ale to není téma o sportu. Je na nás všech, na rodičích, na učitelích a taky na vládnoucí garnituře, aby řekla: Ano, měli jsme velmi nepříjemný rok, ale vraťme se do normálního života. Začněme se hýbat, sportovat, protože jedině tak vychováme budoucí generaci zdravou a funkční.
Souhlasím, jen mám silný pocit, že dnešní děti jsou jako můry: jakmile se před nimi rozzáří displej, už se od něj neodtrhnou.
Ale to je naše vina. Počítače se sice staly nezbytným pomocníkem pro vzdělávání, ale nesmějí se považovat za všespasitelné. K tomu jsou stále dostupnější kaloricky vydatné potraviny a přeslazené nápoje. Přijde mi, že se dětem téměř nebrání v nákupech energy drinků.
Daří se vám přesvědčovat vlastní vnoučata, ať žijí zdravě?
Všech sedm dětí sportuje, což je základ zdravého stylu. Nejstarší vnuk začíná studovat FTVS, nejmladší vnučka chodí na plavání a tanečky. Další dělají atletiku, pozemní hokej, tenis. Děti by měly absolvovat všeobecnou pohybovou průpravu. Nikoli specializaci, což je další chyba rodičů, když kluka ve čtyřech letech obují do bruslí a živí svůj sen o tom, že jednou bude hrát NHL.
Nebo dají holčičce raketu s tím, ať maká, protože jednou vyhraje Wimbledon.
No právě, dril je v tak raném věku strašně špatná cesta. Povím vám zážitek z Krkonoš, když jsem byl na běžkách. Prckové tam na kopci trénovali slalom, já se koukal a najednou z vleku vyjela plačící dívenka. Co bulíš? houknul na ni trenér. Ona v slzách: Tatínek mi hrozně vynadal, že jsem minula poslední branku. Místo konejšivých slov přišel další drsný vodopád: Namlátit ti měl, nebul a jeď znovu! Byl to její strýc.
Znám takové rodiče. Bohužel.
Já tvrdím, že do deseti dvanácti let musí být sport zábavou. Ať děti nejprve získají přirozenou chuť se hýbat a pak ať si vyberou. Smyslem sportu není vychovávat olympijského vítěze, ale cesta za zdravým životem a lepší imunitou.
Prodlužuje sport život?
Na to jsou rozdílné názory. Studie americké společnosti Public Health tvrdí, že začnete-li sportovat ve středním věku, prodlouží vám to život o dva roky. Jiní říkají, že délku života ovlivňuje především genetika. Nicméně všichni se shodnou, že aktivním mládím si prodloužíte krásnou část života. Ne že na vás bude za rohem číhat infarkt, srdeční operace, cukrovka a invalidní křeslo.
Manželka učí na základní škole a za symbol covidové doby považuje dítě s výraznou nadváhou. Co vy?
My dospělí jsme dětem dovolili, aby se naučily žít vsedě. A teď bude trvat, než se zase zvednou. I proto jsem se zapojil do projektu Podej ruku sportu, ve kterém budu přednášet trenérům. Musíme náš zločin společně odčinit. Ale nemyslete, že budu jen kárat, doporučovat nebo přikazovat.
Kam tím míříte?
Určitě třeba zmíním, že u dospělých je prospěšné pití vína.
Zase půjdete proti proudu.
Proč? Z kardiologického hlediska je rozumné pití vína přínosné. Navíc bychom měli dětem říkat pravdu. Zakazovat alkohol je nesmysl, protože
Každý živočišný druh na planetě chrání potomky, jenom my jsme budoucí generaci obětovali.
ony ten zákaz stejně nedodrží. Jako dorostenec jsem po tréninku vodního póla chodil na černé pivo. V hospůdce U študáka čepovala šenkýřka, jejíž manžel byl policajt. Říkala nám: Hoši, sedmičkové pivo můžete pít od patnácti.
Ale víno?
Víno je kulturní nápoj, provází lidstvo nejméně šest tisíc let. Dvě až čtyři deci denně doporučuju. Jistě, ne dětem, těhotným ženám nebo lidem s jaterním onemocněním.
Za anticovidové názory vás loni chtěli skoro lynčovat. Nenabíháte si příliš?
Že jsou nařízení vlády často nesmyslná, to snad už drtivá většina lidí chápe. Rozumní učitelé ve třídě poví dětem: Sundejte si ty roušky. Avantgardní učitelé to ještě veřejně vyhlašují. I když fanatických vyznavačů roušek ubylo, pořád platí, že nežijeme ve svobodném světě, ale v diktatuře covidu.
Jak z toho ven?
Vznikl nový, velmi nepříjemný druh chřipky, kterou musíme prodělat, abychom získali protilátky. Neví se, jestli očkování funguje, osobně jsem v této věci na pochybách.
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany Jak se vám vlastně poslední rok a půl žije?
Kazí mi to radost ze života, ale snažím se tomu podléhat co nejméně.
Taky se snažíte nemlčet.
Už před více než rokem jsme vytvořili skupinu jedenácti profesorů, kteří sepsali memorandum, jak proti covidu nebojovat. Od té doby jsem pro velkou část národa popírač covidu, nebo dokonce šiřitel dezinformací. Najednou slyšíte, ať Pirk nebo docent Šmucler vrátí akademické tituly.
O čem to svědčí?
O tom, že u nás stále nefunguje demokratická společnost. Nevíme, co je demokratické diskuse. Když nemáte stejný názor jako hlavní proud, jehož směr udávají doktoři přírodních věd, kteří dost možná neumějí ani změřit krevní tlak, stává se z vás úhlavní nepřítel. Dám příklad: sešli se profesoři z deseti nejlepších univerzit na světě, aby diskutovali, která cesta proti covidu je účelnější. Půlka odborníků byla radikální jako naše vláda, druhá půlka liberální jako já. Ti pánové se nevraždili, nýbrž týden argumentovali a pak vydali společné memorandum.
Ve kterém se píše?
Že jsou obě cesty možné. Liberální vede ke krátkému a velkému průšvihu, zatímco průšvih u zašroubované rouškové verze je dlouhý. Počet zemřelých je v podstatě stejný, jen se liší v tom, kolik lidí v delším zašroubovaném období zemře na sekundární projevy, na nádory, na ischemické choroby. Mimochodem, u nás v IKEM máme víc lidí s infarktem, než je v celé republice covidových pacientů.
Zase jsme utekli od sportu.
Ne zcela, protože všechno se vším souvisí. Jsem přesvědčený, že covid – z celosvětového hlediska – spadl politikům do klína. Po konjunktuře, kdy bylo všechno levnější, krásnější a radostnější, musela logicky nastat krize. Skutečnou krizi však předběhl covid, za který se krize schovala. Ale dobrá, pojďme ke sportu.
Kdy se ten dětský vrátí do normálu?
Záleží na dospělých, jestli budou ochotní vnímat zdravý rozum. Slýchám důchodce, kteří jsou šťastní, jak jim vláda přidala tři stovky: Paráda, budeme Babiše volit znovu, je nám jedno, co u nás bude za dvacet let. Mně to jedno není. I moje vnoučata a jejich vnoučata mají právo na co nejlepší, civilizovaný, zdravý život. Nemůže mi být přece jedno, v jakém stavu opustím tenhle svět.
Bude vám čtyřiasedmdesát. Pořád každé ráno v šest cvičíte?
To už musí být něco výjimečného, abych vynechal. Potřebuju se zavěsit na ribstoly, pak protáhnout extenzory, zádové svaly, stehenní. To vás tak krásně probudí. Ale nemyslete si, nemládnu.
Rozhodně nestárnete.
Mýlíte se, neduhů a nemocí přibývá. Natrhl jsem si achilovku, pak jsem tři měsíce léčil natažený sval, stehno jsem měl ze začátku úplně modré. Kolegové z rehabilitačního mi poradili, ať si pořídím kšandu, TRX tomu říkají, tak se protahuju s tím. Pomaličku se dostávám do tempa, ale vím, že na předchozí výkonnost už se nedostanu. Organismus mi napovídá: Končíš, doktore. Ale já musím bojovat, ať svou fyzickou krabičku udržím co nejdéle.
To je skoro na knížku, nemyslíte?
Však jsme ji s vaším kolegou Tomášem Poláčkem právě dopsali. Ponese název Srdcař v cílové rovince.
Cítíte se tak?
Podle Světové zdravotnické organizace začíná stáří v pětasedmdesáti, takže mám ještě skoro dva roky.
Ale vidím na sobě, že už nezrychlím, což sportovci obvykle v cílové rovince dělají.
Takže u vás v kanceláři, v pátém patře IKEM, už další diplomy a startovní čísla nepřibudou.
Ale ano. Už jsem znovu přihlášený na Jizerskou padesátku, pojede i manželka, syn, snacha, vnuk. Letos to byl na běžkách zvláštní zážitek, jiný. Každý jsme si nesli batůžky s jídlem na zádech, žádný masový běh. Ale mělo to svůj půvab: nikdo vám nelámal hůlky, stopa zůstala nerozšlapaná a na Smědavě jsme zastavili pod smrkem a udělali si piknik.
Máte ještě sportovní výzvy?
Hrál jsem vodní pólo, pozemní hokej, dělal tenis, parkur, námořní jachting, triatlon. Chytla mě horská kola, jen mi je teď kolegové z neurologie nedoporučují kvůli nárazům, které by mohly poškodit zúžený míšní kanálek.
Běhat můžete, že?
Běhat musím. Třeba jen kvůli tomu, abych si vyčistil hlavu a vyřešil problémy, které se vsedě zdají nevyřešitelné. Vyplaví se endorfiny, mozek se prokrví.
Jenže vy běháte na čas.
Všechny své sny jsem už dávno bohatě vyplnil. Velkou kunratickou běžet pod patnáct minut, Běchovice pod čtyřicet a maraton přežít. Doma mám dokonce běchovické stříbro v kategorii sedmdesátníků. Až si říkám, že nejlepší běžci asi zapomněli přijít na start, což se v našem věku stává. Jenže děti, ať se k nim vrátíme, nemůžou tušit, co je čeká ve stáří. Musíme jim ukázat směr.
Jak?
Člověku je pohyb daný. Ať už od pánaboha, nebo od přírody. Když se nebudeme hýbat, nemůžeme se cítit dobře. Jedno prastaré přísloví praví: Ve zdravém těle zdravý duch. Když se člověk cítí dobře, nic ho nebolí a nefuní cestou do třetího patra. Láska ke sportu se získává v dětství a být to na mně, opakuju dětem: Počítač je nedílnou součástí vašeho života a vynikající pomocník pro studium, ale může to být i nebezpečný nepřítel. A před nepřítelem se mějte na pozoru.
A vzkaz pro rodiče?
Chraňte svá mláďata. Jsme přece součástí přírody.
Děti nemůžou tušit, co je čeká ve stáří. Musíme jim proto ukázat směr.