V každém případě jít k volbám

Přesně za týden startují parlamentní volby. Rozhodneme v nich o svém poslanci, o tom, které strany se do Sněmovny dostanou, kdo bude skládat vládu, a nepřímo i o tom, kdo bude premiérem. To vše ale za předpokladu, že k těm volbám přijdeme.

Proč jít volit? No přece proto, že již více než třicet let máme ústavou zaručené právo vybrat si demokraticky a svobodně své zástupce. Když totiž nepůjdeme, pak nemáme žádné právo na výsledky voleb později nadávat. Nejít volit je prostě škoda: proč nechat na druhých, kdo bude poslancem, která strana vyhraje a kdo pak bude vládu sestavovat?

A není pravda, že můj jeden hlas stejně nic nerozhodne. V minulosti rozhodovalo i jen pár tisíc hlasů o tom, zda nějaká strana získá zrovna tolik mandátů, kolik jí umožní sestavit funkční vládu. A naopak leckomu chybělo pár stovek hlasů na zisk rozhodujícího poslaneckého mandátu, nebo i na to, aby nebyl ze hry o Sněmovnu venku. Prostě i můj hlas může leccos ovlivnit.

Politika se v poslední době hodně personifikovala, programy jednotlivých stran se zase tolik neliší. Spíše se už ve volební kampani řeší, s kým v žádném případě do vlády nepůjdu, a naopak s kým asi spíše ano, ale zase aby to nevypadalo, že tím vlastně podporuji svého budoucího možného koaličního partnera, který je přece v době předvolební můj soupeř v boji o hlasy. Nemají to politici v těchto časech jednoduché.

Vyberte si premiéra

Zásadní novinkou je letos vytvoření dvou koalic, tříčlenné – ODS, lidovců a TOP 09 – a dvoučlenné ze Starostů a Pirátů. V obou případech s cílem takto volby vyhrát a odstavit hnutí ANO a Andreje Babiše od vládnutí.

Osobně jsem nikdy nebyl a stále nejsem příznivcem předvolebních koalic – zajíci se počítají až po honu. Nemyslím si, na rozdíl od prezidenta Miloše Zemana, že to je přímo podvod na voličích, ale podle mě má každá strana jít do voleb samostatně, a tím si otestovat svoji politickou sílu. A až na základě jejich výsledku oslovovat programově či jinak spřízněné strany s nabídkou na koaliční vládnutí.

Na druhou stranu má současná situace jednu pro občany zajímavou výhodu: ve volbách vlastně také hlasujeme o budoucím premiérovi: bude to Petr Fiala, Ivan Bartoš (či spíše Vít Rakušan?), anebo přízeň voličů potvrdí v premiérském křesle Andreje Babiše? Nebo bude nakonec všechno úplně jinak?

Prezident, který má podle ústavy výsadní právo jmenovat po volbách předsedu vlády, opakovaně deklaroval, že jmenuje toho, kdo bude mít ve Sněmovně nejvíce poslanců. A o poslancích rozhodujeme my ve volbách.

Co nám může při rozhodování pomoci snad i víc než volební program, je osoba lídra kandidátky, když vlastně ve volbách nepřímo rozhodujeme i o osobě budoucího premiéra. A můžeme si tak položit otázku: umíme si dotyčného představit jako budoucího premiéra? Má na to dostatek lidských a politických zkušeností? A jakou máme s oním politikem zkušenost z minula, ať už byl premiérem, nebo byl v opozici? Být předsedou vlády je velmi specifická „pracovní pozice“.

Každý uchazeč o tento post by měl především prezentovat svoji suverenitu a tah na branku – introverta typu bývalého premiéra Bohuslava Sobotky dnes už asi nikdo volit nebude. Na druhé straně by se premiér měl uvnitř potýkat s mnoha pochybnostmi, jistá míra pokory i navenek projevované této funkci sluší. Charizma kandidátů na předsedu vlády je důležité: i nedělní volby v Německu ukázaly, že když lídr charizma nemá, dopadne jako tamní CDU/CSU.

Je svým způsobem škoda, že pravolevé vidění světa je asi minulostí. Ale ani za tohoto stavu věcí při rozhodování, komu dát hlas, není marné se zamyslet, zda ta či ona strana chce ukrajovat více daní z našich peněz, a když ano, zda její představy, jak tyto peníze využít, jsou rozumné. A vůbec nejdůležitější asi je sami sobě odpovědět na otázku, zda se nám v minulém volebním období žilo dobře, anebo zda chceme změnu. A když ano, pak jakou, kdo ji reprezentuje, co nabízí a jak věrohodně.

Volební detektivka

Další zajímavostí voleb je, že o budoucí vládě možná nerozhodne jejich vítěz, ale kupodivu spíše strany na spodní straně výsledkové listiny – zase obdobně jako teď v Německu. Zkrátka zda některé strany překročí kvórum 5 %, a budou tak mít co nabídnout do koaličních jednání, anebo zda propadnou a hlasy pro ně se přerozdělí ve prospěch těch úspěšných. O tom všem také rozhodneme my, voliči.

Zajímavé bude sledovat i to, jaká bude trvanlivost předvolebních koalic, když výsledek může být všelijaký a možností následných turbulencí v různých variantách spousta – a to všechno v předvečer našeho předsednictví EU. V zájmu státu, a abychom si zase neuřízli ostudu v Evropě jako minule s pádem Topolánkovy vlády, se můžeme dočkat možná dnes obtížně představitelných koaličních kombinací.

Vůbec nejhorší by proto bylo k volbám vůbec nejít. Kdo pamatuje na dobu před rokem 1989, si možná více než ti mladší váží toho, že volby dnes představují skutečnou volbu mezi vícero kandidátkami a dávají nám reálnou možnost ovlivnit život kolem nás. A pozor: máme rovné volební právo, volební hlas pražského intelektuála nebo velkopodnikatele má stejnou váhu jako volební hlas důchodkyně z Jeseníků. Na to jako by někteří stále zapomínali. O to větší důvod k volbám jít.

Když volební lídr charizma nemá, dopadne jako Armin Laschet z CDU/CSU.