Earl Ingram, hvězda a jeden z posledních

Martina Polívky, šéfa plzeňské MF DNES

Máloco kromě piva patří k Plzni tak moc jako oslavy osvobození města Američany na konci druhé světové války. Oslavy, to jsou historická vojenská auta, polní ležení, muzika – ale v první řadě veteráni, kteří se pravidelně vraceli od 90. let, kdy to změna režimu umožnila. Jeden z těch nejznámějších, Earl Ingram, před několika dny doma v Americe zemřel.

Hlavně lidé, kteří mají k pořádání oslav blízko, vnímají asi už dávno, že krásné časy s desítkami veteránů v konvojích a slavnostních sálech neodvratně mizí. A s Ingramovým odchodem se tahle vidina naplňuje ještě zřetelněji. Dožil se neuvěřitelných 99 let a ještě předloni přijel do Plzně slavit.

Plzeňský primátor řekl, že Slavnosti svobody už nikdy nebudou jako dřív. Že Earl Ingram býval jedním z nejvzácnějších hostů, byl tváří i duší oslav osvobození. Je to tak, doslova a do písmene – fotky tohohle chlapíka na džípu jsou jako logo. Při pohledu na ně bude nejspíš i člověk z druhého konce republiky vědět, o co jde.

Ingram byl na oslavách poprvé až v roce 1995, právě padesát let po válce. To byla velkolepá doba provázená ještě atmosférou listopadové změny. Veterán vzpomínal, jak díky tlumočnici našel byt a lidi, u nichž před padesáti lety jako voják bydlel. Opětovné shledání s oněmi dámami, které na něj nezapomněly a poznaly ho, označil za jeden z vrcholných okamžiků svého života.

Do Plzně vstoupil s 2. pěší divizí večer 7. května 1945. „Přivítali nás ti nejvděčnější, nejrozjásanější lidé, jaké jsem kdy viděl. Jejich vděk se projevoval mnoha způsoby, avšak tři z nich mi obzvláště utkvěly v paměti: koupel, postel a čisté oblečení. Ti laskaví lidé nás zvali do svých domovů, ženy dlouhé hodiny praly a žehlily naše uniformy a další oblečení, abychom se mohli opět cítit jako lidé mezi lidmi. Já jsem to vnímal jako neskutečně šťastné období. Německo bylo poraženo, válka v Evropě skončila a my jsme se těšili, že se brzy vrátíme domů za svými rodinami a přáteli. A lidé v Plzni, kteří déle než šest let trpěli pod okupační nadvládou cizí mocnosti a následně vydrželi i bombardování spojeneckých vojsk, se k nám chovali s tím největším obdivem a úctou,“zní jeho často citovaná vzpomínka.

Earl Ingram pak sloužil v Koreji i ve Vietnamu, působil v Thajsku a v šedesátých letech také v Německu. Z armády odešel v roce 1974 – po čtyřiatřiceti letech služby. Dvacet let poté objevil Plzeň a její oslavy a stal se jejich součástí. Je na milionu fotek z oslav v archivech soukromých i oficiálních, mezi exponáty plzeňského muzea Patton Memorial jsou mapy, jež s sebou 7. května 1945 přivezl do Plzně.

Setkávání s veterány byla i po téměř třech desítkách let stále dojemná. Nejen kvůli jejich příběhům, ale stále víc i proto, že na prahu stovky cestovali přes oceán, absolvovali vyčerpávající program, setkávali se se spoustou lidí a těšili se obrovské oblibě. Před pandemií, v roce 2019, přijelo do Plzně na oslavy už jen šest amerických a čtyři belgičtí veteráni.

Město se už dávno zabývá tím, jak budou vypadat oslavy bez nich. Počítá se s tím, že do Plzně budou i v budoucnu jezdit jejich potomci, kteří je po léta doprovázejí a sami už tu navázali osobní vztahy. Za třicet let se pro ně stalo samozřejmostí vyrazit začátkem května do Plzně. Tak byl zvyklý přijíždět do Plzně vnuk slavného generála George Patton Waters, syn plukovníka Charlese Nobleho nebo bratr padlého letce Virgila Kirkhama. Podobné je to prý i v Normandii, kde se každoročně slaví vylodění Spojenců.

A stejně jako tam, ani tady neopadá zájem klubů vojenské historie a majitelů historických vozidel, pro něž je začátek května skutečně svátkem a na nichž budou stát oslavy o to víc.