Básníkova pouť z proletářského Žižkova na Břevnov
Nenápadně na počátku října před 120 lety přibyl v knize narození žižkovské farnosti u sv. Rocha nový zápis. Vyučený zámečník Antonín Seifert zde nechal pokřtít svého syna jmény Jaroslav Václav.
Žižkov představoval první ze zastávek velkého básníka a nobelisty na cestě Prahou. „Pavlačový činžák stál tu smutně a nevábně. Ale celá ulice svažující se k Rajské zahradě byla ošuntělá, smutná a zchátralá,“líčil Jaroslav Seifert ve vzpomínkové knize Všecky krásy světa svůj rodný dům v Riegrově, nyní Bořivojově ulici.
Žižkov na počátku 20. století tvořil domov proletářů, rázovitých postaviček, k jakým náležel třeba anarchista Franta Sauer, anebo intelektuálů, scházejících se na Olšanech u básníka Stanislava Kostky Neumanna a jeho první ženy Kamilly.
Mezi nepříliš zámožné obyvatele Riegrovy ulice Seifertův otec Antonín
zapadl. V matrice v kolonce povolání stojí bankovní úředník. V kancelářích peněžního ústavu v Dlouhé ulici moc času nestrávil. „Vytunelování“Svatováclavské záložny v roce 1902 zasáhlo i Antonína Seiferta. Pád velké společnosti strhl ke dnu menší firmy, což pro něj znamenalo ztrátu práce a úspor. Poté si plácl s hostivařským malířem Augustinem Barnašem a byt na Karlově třídě, nynější Seifertově, proměnil na obchod s uměním. I ten skončil krachem, sklad obrazů za Velké války zničila sekyra a v kamnech se změnil na otop.
Žižkovské zátiší
„Proboha, Seiferte, dejte to pryč. Nikdy nedovolím, abyste to maloval,“bouřil profesor Marek, učitel výtvarné výchovy gymnázia v Kubelíkově ulici. Káraný student si do malebného vějíře rozložil lahev
Nobelista piva, sklenici a buřta. Zmíněné propriety si donesl jako vzor ke splnění zadaného úkolu, malbě zátiší. „Od této památné chvíle jsem se raději rozhodl psát verše,“vzpomínal básník. Gymnázium mu přineslo i možnost seznámit se zajímavými lidmi, třeba budoucím slovutným žurnalistou Františkem Němcem. Novinář, který proslul jako soudničkář, chtěl řešit nevalný prospěch osobitě, demonstrační sebevraždou. Tím, kdo jej měl zachránit, se stal Seifert. „Měl jsem sice plno všelijakých námitek, obav a strachu, ale co bych neudělal pro kamaráda,“vzpomínal básník. Němec vyvázl se zdravou kůží a dostal i kýžené dobré vysvědčení. Spolu oba vstoupili též na pole literární. František Němec vydal knihu Sebe i vás, zlomky jednoho verše, Jaroslav Seifert sbírku Město v slzách.
U stolu s malířem Ladou
Studovna Lidového domu v Hybernské ulici a kavárna Union na rohu Národní třídy představovaly další zastávky básníkovy cesty Prahou. Vlídné prostředí nabídla mladým tvůrcům kavárna Union. „Nepyšnila se skvěle vyzdobenou dvoranou, ale asi deseti malými místnostmi. Společnost malířů, sochařů a literátů sedávala nejraději v nejzadnějším pokoji,“vzpomínal malíř Josef Lada, zdejší štamgast.
K adresám poety dva roky náležel přízemní domek na Pražském hradě u Černé věže. V tísnivých časech v červnu 1938 se přestěhoval na Břevnov do ulice U Ladronky. Tehdy šlo o romantický kout s výhledem na Říp, kde zpívali ptáci a kam se chodilo na konvalinky a do hostince Na Marjánce. „Netrvalo dlouho a před okny se objevila řada štíhlých protiletadlových děl,“vzpomínal básník.
Tady přečkal temná léta okupace i ostrou kritiku, jejímž terčem se stal v 50. letech. S jeho zdejším pobytem jsou spojeny také další význačné události, například podpis Charty 77. V roce 1984 se zde dozvěděl o největším ocenění, udělení Nobelovy ceny za literaturu.
V břevnovském klášteře sv. Markéty se Praha s básníkem rozloučila v roce 1986.