Pět let kontrol na Hradě. Budou tam už navždy

Byla to krásná sobotní procházka. S ročním synkem v kočárku jsem vyjel tramvají číslo 23 na Pohořelec, volným krokem sešel kolem Lorety na Hradčanské náměstí. Nerušeně jsme projeli Bránou gigantů, kde syn zamával vojákům vartujícím v pozoru před svými pruhovanými strážními budkami, pak Matyášovou bránou ke katedrále.

Courali, loudali a batolili jsme se pak Pražským hradem dobrou hodinu, abychom pak pod Černou věží vyšli z areálu ven a dokodrcali se ulicí Na Opyši dolů na Klárov.

Bylo to roku 2016. Od té doby jsme na Hradě nebyli. A nejsme mezi Pražany a dalšími Čechy sami.

Pražský hrad si nedávno bez fanfár připomněl páté výročí okamžiku, kdy přestal být součástí města. Až do léta roku 2016 byl úplně volně přístupný, brány zavíral jen na noc. Chodilo se tam na víkendové procházky, procházeli jím i lidé, kteří měli cestu třeba z Dejvic do centra a neměli zrovna naspěch. Celý rozsáhlý areál vlastně fungoval jako jedna z městských čtvrtí – byť to byla „čtvrť“dosti pompézní, kde měl chodec, ovanut dechem historie, vždycky takový jakoby sváteční pocit.

Pak spadla klec.

Po známém incidentu s obřími trenýrkami, které vtipálci vyvěsili místo prezidentské standarty, se Hrad uzavřel.

Samozřejmě, neuzavřel se neprodyšně – může tam každý, kdo podstoupí policejní bezpečnostní prohlídku. To ale úplně stačí k tomu, aby tam lidi nechodili.

Velká skupina občanů to spojuje s osobou prezidenta – na Hrad prý nepůjdou, dokud tam bude sedět on. Ostatně i bezpečnostní kontroly jsou prý jen prezidentova pomsta Pražanům za trenýrkový happening, který měl za cíl ho zesměšnit.

Takhle vyhrocený postoj nemám. Nechodím tam prostě proto, že „šacování“u vstupu je zkrátka otravné, navzdory tomu, že ti policisté prý jsou docela milí.

Znamená to uvažovat – jak dlouho se tam zdržím? Bude tam fronta? Nechal jsem doma ten zavírací nožík, co normálně nosím v brašně? Projde mi u policajtů „petka“s vodou?

Jít na Hrad už zkrátka není stejné jako jít na náměstí nebo do parku. Už to není normální součást Prahy. Z Hradu se tím uzavřením stal... no ano, stal se z něho zase hrad.

Podobně jako já to má s Hradem zjevně hodně lidí. Kolega z pražské redakce tohoto listu tam nedávno byl na reportáži a našel tiché, pusté místo. Dospěl ke zjištění, že Pražané si tam už úplně odvykli chodit. A turistů kvůli pandemii moc nejezdí.

Mnoho lidí se těší, že až současnému prezidentovi skončí funkční období a z Hradu se odstěhuje, kontroly zase padnou. Jenže podle mě se těší marně. Myslím si, že volný vstup na Hrad nebude už nikdy.

Tenkrát v roce šestnáct, když se kontroly zaváděly, nebyla hrozba teroristického útoku jen záminka – jakkoli si to prezidentovi odpůrci myslí. Teroristé bohužel v reálném světě existují a těch několik poplachů, které Praha zažila, se opíralo o nepříjemně konkrétní hrozby.

Za takových podmínek je snadné bezpečnostní opatření nařídit – ale je velmi těžké je odvolat. Kdo by si chtěl vzít na triko, že kontroly zruší, a vzápětí tam „něco bouchne“?

Koneckonců prezidentská kancelář se dnes už moc nehlásí k obnovení kontrol po covidové uzavírce – zato se k tomu hlásí policie.

Z toho batolete, které jsem před pěti lety provezl Hradem v kočárku, je školák. A jako takový by měl Hrad poznat, zvlášť když je to Pražák.

Nám i ostatním, kdo na Hrad zanevřeli, proto zbývá jediná věc.

Se s tím smířit.