KSČM v roce jedna a její poslední bitva

Sto let od svého vzniku a dvacet let od osvobozujícího rozsudku nad Miloušem Jakešem a Jozefem Lenártem je KSČM na trajektorii úpadku a bojuje o svou příští existenci. Proč právě teď?

Dějinné reminiscence tvoří v případě Komunistické strany Čech a Moravy mnohem zásadnější faktor a indikátor volebního úspěchu, než je tomu u jejich dnešních politických soupeřů. Komunisté nyní prožívají rok jedna svého nového století, neboť momentálně třetí nejstarší politická síla v Česku vznikla už před více než sto lety, odštěpením od Československé sociální demokracie v roce 1921.

V roce 1948 převzali komunisté vládu, zavedli totalitní režim a na dalších více než čtyřicet let tím určili geopolitické směřování Československa. Po sametové revoluci mnozí navrhovali zrušení komunistické strany. Tehdejší federální ministerstvo vnitra však návrh zamítlo s odůvodněním: „Na základě historické zkušenosti s komunistickou diktaturou není třeba mít velké iluze o tom, jak komunisté naložili s demokracií, demokratickými svobodami, hodnotami a oponenty. Na druhou stranu součástí demokratických hodnot, k nimž se Česká republika hlásí, je i to, že demokracie garantuje svobody a práva všem, nejen svým sympatizantům.“

Tento klíčový milník umožnil komunistům zapojit se do systému pluralitní demokracie.

Rozsudek: bez viny

Druhým důležitým datem polistopadového vývoje této strany se stal bezprecedentní rozsudek v kauze dvou čelných představitelů bývalé komunistické garnitury – Milouše Jakeše a Jozefa Lenárta, který padl právě před dvaceti lety, v září 2001 – a byl to verdikt osvobozující. Soud přitom oba vinil z trestného činu vlastizrady, takže z hlediska práva šlo o přelomový rozsudek, který dal oddechnout i jiným, dosud žijícím komunistickým špičkám bývalého režimu.

Po určitou dobu se navíc mohlo zdát, že se tento justiční úspěch komunistů stane odrazovým můstkem i k úspěchům na politickém kolbišti. Zatímco nástupkyně KSČ na Slovensku (Strana demokratické levice) získala ve volbách v roce 2012 tristních 0,72 %, KSČM v tuzemských parlamentních volbách v roce 2013 dostala skoro 15 % a 33 poslaneckých mandátů. Od této chvíle se však čísla podpory voličů nemilosrdně snižují, aniž bychom za tu dobu zaregistrovali zásadní pokus o rekonstrukci a rekultivaci rigidního vnitrostranického organismu.

Ačkoliv se dnes komunisté fakticky a nepřímo podílejí na vládnutí, když už tři a půl roku drží v rozbouřených politických vodách nad hladinou koráb menšinového kabinetu Andreje Babiše, jde ve skutečnosti o pouhý přízrak moci skutečné. Například dobře viditelná lineární křivka sestupu v počtu členů KSČM zvolených do zastupitelstev k nám promlouvá neúprosnou řečí. Ze čtyř a půl tisíce jich po dvou desetiletích zbývá jen několik set. Evidentní přitom je, že vše se odehrává pouze v souvislosti s nemilosrdně ubíhajícím časem, trvale sestupný trend už delší dobu výrazněji neovlivňují ani stěžejní historické události a politické kauzy.

Ani ideologicky se straně nepodařilo (a nutno dodat, že se o to ani příliš nepokoušela) překročit její předlistopadový stín. KSČM je svým těžištěm i názvem stále neodmyslitelně spjata se svou kontroverzní totalitní minulostí a sporé hlasy vyzývající k transformaci na moderní levicovou stranu evropského střihu nebyly nikdy vyslyšeny. Partaj dnes zjevně nedisponuje ani dostatkem zapamatovatelných mladých tváří, které by jí pomohly překlenout propast mezi minulostí a současností a získat důvěru a hlasy většího počtu zejména mladších voličů.

Neodvratný konec

Defétistické prognózy jsou proto před nadcházejícími volbami zcela namístě. Tedy pokud se komunistům, stejně jako sociálním demokratům, nepodaří přece jen ještě zmobilizovat především starší voliče včetně těch, kteří se po dlouhá léta voleb účastnili v míře minimální, kteří nejsou spokojeni s polistopadovým vývojem, akcentují úctu k tradicím (byť sporného charakteru) a zároveň stále trpí určitou formou vzpomínkového optimismu, jak psychologové nazývají nostalgii po „starých dobrých časech“.

I když se však tyto naděje podaří v praxi naplnit, půjde velmi pravděpodobně o řešení pouze dočasné. Snad pro tyto a možná pro příští parlamentní volby. Demografická data se trvale ošálit nedají a pouhé politikaření nemůže dlouhodobě nahradit poctivou politiku.

Nestane-li se zázrak, je konec komunismu v Česku v řádu let neodvratný. Rok jedna v novém století českého komunistického kalendáře se tak může stát počátkem nové etapy, kterou však v budoucnu řádně docení už jedině studenti politologické historie.

Demografii neošálíte a politikařením nemůže dlouhodobě nahradit poctivou politiku.