Už jsem unavený z milých postav
Matouš Ruml má za sebou léto plné premiér. Na plátně, jevišti i v televizi. V červnu inscenace Werich na Kampě, v srpnu komedie Ubal a zmiz a v září romance Jedině Tereza i seriálu Pan profesor.
Premiérovou sezonu ve čtvrtek uzavře start animovaného filmu Myši patří do nebe, kde propůjčil hlas lišákovi Bělobřichovi.
Načetl jste desítky audioknih, daboval jste, o práci s hlasem víte hodně. Mohly být Myši patří do nebe ještě v něčem výzvou?
Bylo to určitě náročnější než normální dabing. A nejen kvůli velikosti role, ale také kvůli tomu, že ten lišák koktá. To byl oříšek najít správnou míru stylizace, aby jeho projev nepůsobil uměle, byl uvěřitelný a citlivý. Nakonec si to naštěstí sedlo.
Je úkolem režiséra, nebo herce přijít na tu správnou míru?
Záleží, jak u čeho. Tady byla výhoda, že tvůrci filmu byli přímo u jeho výroby. Když dabuju třeba americký animák, logicky s nimi nejsem v kontaktu, pracuju jen s dabingovým režisérem. Tady jsem mohl jít víc do hloubky. To mi vyhovovalo.
Taky je asi příjemné vidět postavu, kterou namlouváte celou a v kontextu obrazu. To u amerických animovaných velkofilmů často možné není.
Třeba v případě Jak vycvičit draka jsem viděl celý film, ale když jsem dělal casting na Tintinova dobrodružství, bylo na obrazovce vidět jenom pohybující se kolečko, ke kterému měl režisér popsanou situaci. Pak se to celé zastavilo na ústech postavičky a já jsem měl začít mluvit. Neznal jsem tak ani postavu, ani situaci, maximálně jsem si mohl něco odvodit z hlasu originálu. Moc příjemné to tenkrát nebylo.
Na festivalu v Plzni jste uvedl tři filmy. Dokážete s diváky pak zůstat v sále a sledovat se na plátně? Nebo ne a zvracíte z toho třeba jako Johnny Depp?
Vidíte, tak v tom jsem skoro jako
Johnny Depp. Já tedy nezvracím, ale koukat na sebe, to ne. Nedívám se při natáčení ani na kontrolní projekce. Maximálně, když je to technicky náročné a režisér mě požádá. Kdybych se na sebe díval a pak měl totéž zopakovat, soustředil bych se tolik na to, co jsem dělal špatně, že bych se přestal soustředit na roli. Prostě plně důvěřuju režisérovi.
Jedině Tereza je romantická komedie – těch je v posledních letech v Česku dost. Natočit takový žánr kvalitně, zábavně a bez trapna je složité. Tušíte proč?
Základ je vždy scénář. Romantických komedií mám upřímně profesně nad hlavu. Často mám pocit, že ty zápletky jsem viděl nebo četl pětkrát. U Terezy jsem to tak neměl, a když už se k tomu možná schylovalo, režisér Jaroslav Fuit to zlidštil natolik, že trapno odešlo a situace byla uvěřitelná. To je u skvělých romantických komedií to nejstěžejnější. Že se nás jako diváků týkají. Že máme pocit, že to, co sledujeme, se může stát a není to pohádka. U českých komedií je to bohužel vabank.
V televizi a filmu vás často obsazují typově. Má to důvod?
Tak tomu prostě je, film je v první řadě vizuální věc, tudíž je obsazován typově. Já mám často za úkol hrát hrdiny milé a sympatické, protože tak navenek působím. Ale to není moc výzva, hrát sám sebe. Ze seriálů už jsem z toho vážně unavený. Nedokážu mnohdy rozeznat, co jsem já a co postava. Tak se to alespoň snažím vždy nějak okořenit.