Malířka a zloděj, příběh, jenž se opravdu stal
Na snímku Malířka a zloděj, který má ve středu pražskou premiéru za účasti režiséra Benjamina Reeho i obou protagonistů, výtvarnice Barbory Kysilkové a nyní již „polepšeného“zloděje jejích obrazů Karla-Bertila Nordlanda, fascinuje skutečná událost.
Krádež dvou děl z galerie v Oslu, kde rodačka působí, ostatně zachycují hned v úvodu bezpečnostní kamery a následný proces zase provázejí typické ilustrace ze soudní síně, podkreslené nečekaným dialogem. Okradená totiž vyzve obžalovaného, aby jí stál modelem, a jak se následně rodí jeho portrét, souběžně vzniká překvapivé přátelství. Navíc během času se role vymění, kdy již vyrovnaný muž, „polepšený zločinec“, jak podepisuje své dopisy, dodává sílu jí: „Chodím na terapie a cítím se pořád hůř a hůř.“
Trochu jiný než René
Leckomu norská novinka kin připomene dokument Heleny Třeštíkové René – a zdaleka nejen proto, že by oba hrdinové mohli soutěžit jak v četnosti tetování, tak v ochotě stát se svého druhu filmovou hvězdou. Jenže v zásadním bodu se oba projekty liší: zatímco René vykradl režisérce byt navzdory zájmu, který mu předtím věnovala, Nordland se tváří v tvář svému portrétu rozpláče a s mezihrou v nemocnici po těžké nehodě, respektive po trestu, jejž si odpyká v docela útulné věznici, nastoupí dobrovolnou cestu sebenápravy. „Pracuju, studuju, mám přítelkyni a koupil jsem si harleye.“
Zní to až pohádkově – a to je drobný problém jinak podmanivého snímku. Jakkoli se Malířka a zloděj drží faktů, je totiž nasnadě, že některé situace inscenuje po přípravě a že se jejich aktéři třeba podvědomě stylizují. Asi nejvíce bije aranžovaná realita do očí ve chvíli, kdy se žena dostane na stopu svého odcizeného obrazu a bez toho, že by informovala policii, vydá se do sklepa v domě nebezpečného mafiána, kde plátno skutečně objeví.
Velká hazardérka
Na druhé straně dokument postupně odhaluje traumata obou postav a zjišťuje, že malířka, která kdysi žila s tyranem, je svým založením možná ještě větší hazardérka než zloděj, který jí zprvu nevěří: „Jak můžeš pochopit feťáka, který čtyři dny nespal a má v sobě stovku prášků?“Koneckonců jistou dětskou nezodpovědnost vytkne Kysilkové i její nynější manžel, jinak oddaný, tichý, málo využitý pozorovatel událostí v pozadí.
Ke cti lze režisérovi přičíst, že motiv umění coby prostředku sblížení, sdílení a očisty nijak násilně nevnucuje a že zachovává vypravěčskou čistotu bez průvodních komentářů. Že se Malířka a zloděj dostali až na festival Sundance, je vlastně také doporučení projektu, jenž se z původní reportáže o jedné loupeži rozrostl v bezmála hraný příběh o zrodu pouta mezi dvěma bytostmi.