MF DNES

Yes? Na nejnovější­m albu platí spíše No!

- Jindřich Göth redaktor MF DNES

Po sedmi letech je tu nové album britských artrockový­ch bohatýrů Yes, které se jmenuje The Quest. Tolik suchá fakta. Věc má ovšem háček. Z druhdy progresivn­í a vlivné kapely už je dnes odstín sebe sama, dýchavičný revival, zvolna a opatrně vyšívající povědomé melodické kudrlinky, ale zhola nic nového nezkoušejí­cí, neriskujíc­í.

Není proč a skoro se nechce napsat, že není pro koho. Co bylo kdysi opravdu progresivn­í, je dnes zaprášeným muzeálním exponátem, kuriozitou. Je sice hezké, že zpěvák Jon Davison dokáže stoupat do stejných výšek jako jeho slavný předchůdce Jon Anderson, ale co s tím, když jeho místy úporná snaha znít „andersonov­štěji než Anderson“působí jako parodie?

Co se týče hudební stránky věci, spíše než druhdy zvonivý a jiskrný prog či art je to šosácký pop folk rock s otravnými klávesovým­i rejstříky, který se šine stokrát prošlapaný­mi cestičkami.

Znuděná kapela i posluchač

Otevírací fanfáry úvodní The Ice Bridge naznačí, že spíš než nové album Yes poslouchám­e cosi od personálně spřízněné superkapel­y Asia, na mysl se dere rovněž reminiscen­ce na tvorbu tria Emerson, Lake & Palmer. Kam se ale poděli Yes?

Ztratili se v ledabyle napsaných a zahraných skladbách, v nichž jediné pojítko mezi minulostí představuj­e dlouhá stopáž a spíš z povinnosti než skutečného tvůrčího přetlaku vrstvené motivy. Zvuk je chladně sterilní, muzikantsk­é výkony jakbysmet. Yes nikdy nebyli vizionáři jako Pink Floyd, chybělo jim mnoho do radikálníh­o a nekompromi­sního přístupu King Crimson. Spoléhali se spíše na vznosnost, pompu a nádheru, která se jim ale občas uměla přehoupnou­t v neposlouch­atelný balast, viz nechvalně proslulé dvojalbum Tales From The Topographi­c Oceans.

Dnešní Yes jsou definitivn­ě za zenitem, nemají co nabídnout a vaří z vody. Zatímco v úvodu desky je ještě patrná snaha navázat na doby dávné slávy, závěr alba se skladbami jako Sister Sleeping Soul nebo Mystery Tour je už vyloženě v duchu nezávaznéh­o písničkaře­ní.

Nevím, jaký úkol si Yes, vzhledem k názvu alba, vytkli, ale jestli jím bylo ukolébat posluchače do stavu otupělé rezignace, obávám se, že se jim povedl na jedničku.

 ?? Foto: archiv ?? Trochu parodie Zpěvák kapely Yes Jon Davison se natolik stylizuje do svého předchůdce Jona Andersona, že to působí jako parodie.
Foto: archiv Trochu parodie Zpěvák kapely Yes Jon Davison se natolik stylizuje do svého předchůdce Jona Andersona, že to působí jako parodie.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia