Strategický kompas cílí do všech stran
EU se nemůže shodnout na podobě své obranné autonomie
Evropská obranná autonomie je široce vzývaným pojmem zejména od chvíle, kdy pod tlakem Tálibánu padla afghánská vláda a unijní země se musely podřídit americkému rozvrhu, podle kterého spěšně stahovaly lidi z Kábulu.
Zásadní otázka zněla: proč nemá Evropa své vlastní síly a musí spoléhat jen na Američany či jimi vedenou Severoatlantickou alianci?
Stejné téma dominovalo i úternímu neformálnímu summitu evropských lídrů ve Slovinsku, které nyní EU předsedá.
Padla obvyklá vyjádření posledních týdnů, že unijní sedmadvacítka musí jednat aktivněji a autonomněji, současně ale respektovat atlantické partnerství.
Značnou naléhavost přitom těmto úvahám dodalo zářijové uzavření bezpečnostního paktu Aukus, který podepsaly s USA Austrálie a Velká Británie. Francouzské ponorky plánované pro Austrálii šly k ledu a Evropa si připadá víc než kdy jindy přehlížená a odstrčená. Proto chce věci změnit.
Investovat do obrany
Evropští lídři zdůrazňují vážnost situace, okamžitá změna ale není na obzoru. Chybí jednota. Podle bruselského webu Politico byla jednání ve slovinském podhorském sídle Brdo „bezvýsledná“, hluboký nesoulad se nepovedlo překlenout. Evropský „strategický kompas“tak má rozkmitanou střelku, která míří do všech myslitelných stran.
Vytvořilo se tedy alespoň zdání společného konsensu.
Mluvilo se jak o potřebě posílení nezávislé obranné autonomie unijních zemí, tak o potřebě prohlubovat spolupráci v NATO. Tento vzorec zopakoval na závěr jednání třeba nizozemský premiér Mark Rutte. „Musíme víc udělat v Evropě, pracovat na naší kolektivní obraně,“uvedl Rutte. „Současně musíme zajistit, aby zůstaly silné transatlantické vztahy v rámci NATO.“
Obdobně se přitom vyjadřují i mnozí evropští analytici. Například Ulrike Franková z think-tanku Evropské rady pro zahraniční vztahy píše, že „Evropané by měli více investovat do své obrany a současně zůstat blízkými americkými spojenci“.
Tyto teze ale nezní úplně věrohodně. Jednak o investicích do obrany se mluví dlouhé roky a jen málo evropských zemí plní dvouprocentní atlantický závazek na výdaje na obranu. V tomto světle vypadá debata o evropské obraně spíše jako plané fantazírování.
Kdyby navíc bylo posilování obou souběžných cílů tak jednoduché, nebyla by diskuse v Evropě tak zdlouhavá.
Debata o evropské obranné autonomii sice po vítězství Tálibánu výrazně nabrala na síle, v různých obměnách už ale probíhá přinejmenším od nástupu nové Evropské komise zhruba před dvěma lety. A nic se neděje.
Stále trvá hluboké neporozumění, na jedné straně jsou Francie a Německo, které prosazují vytvoření zvláštních unijních sil. A na straně druhé některé středoevropské státy, které odkazují na potřebu posílit spolupráci v NATO.
Úplný strategický soulad ale není ani na trase Berlín–Paříž. Když se před deseti lety pustili Francouzi společně s Brity do libyjské intervence, Německo zůstalo stranou. A obdobná situace nastala i v protiteroristické operaci v Mali, z jejíchž operací Němci postupně potichu vycouvali.
Rozdělený svět
Přes zmíněné problémy se evropští lídři nemíní úvah o evropské strategické autonomii vzdát.
Šéfové unijních zemí proto po úterním summitu pověřili evropského šéfdiplomata Josepa Borrella, aby zpracoval do detailnější podoby „evropský strategický kompas“, který bude představen během listopadu, aby o něm mohli jednat ještě v prosinci.
Podle Borrella bude jeho návrh odrážet realitu dnešního rozděleného světa, kterému dominuje rivalita Číny a USA. A Evropa podle něj musí v tomto složitém soupeření najít svou roli.