Šrapnel jménem Zemmour

Blížící se volba francouzského prezidenta dostala úplně nový náboj. Jako nůž máslem projel polem kandidátů kritik migrace a islámu, který ještě ani nepotvrdil, že kandidovat bude.

Pokud se Emmanuel Macron nedopustí nějaké zásadní chyby, může v dubnu počítat s postupem do finále francouzských prezidentských voleb. S kým se ale utká? Až do tohoto týdne dávaly průzkumy největší naděje Marine Le Penové.

Nic lepšího by Macrona nemohlo potkat. Zopakoval by si duel z roku 2017. I když by už nemohl počítat s efektem nové tváře, proti Le Penové by se podle průzkumů prosadil. Politička sice už dávno slevila z pozic, které mohly znepokojovat středového voliče, a stopy extremismu lze najít už jen v dávné minulosti, tím však přišla o část svých voličů, aniž přitom dokázala většinu přesvědčit, že zvládne prezidentský úřad. V posledních měsících její podpora klesá.

Jen o málo více mohou Macrona znepokojovat kandidáti pravého středu. Profilují se zde respektovaní šéfové dvou regionů Valérie Pécresse a Xavier Bertrand, anebo bývalý evropský vyjednavač brexitu Michel Barnier. Není však zřejmé, čím se chtějí od Macrona odlišit. Jeho pozice v politickém středu je neotřesitelná. Zatímco před pěti lety se mu podařilo dorazit skomírající socialisty, během svého vládnutí úspěšně rozbil pravicové republikány tím, že řadě z nich nabídl důležité vládní posty. Pro kohokoliv z pravého středu je dnes obtížné vymezit se vůči Macronovi.

A už vůbec ho neohrožuje levice. Socialisté se ani po pěti letech nedali dohromady, kandidát zelených velké šance nemá a krajně levicový Jean-Luc Mélenchon sice může oslovit až pětinu Francouzů, ale většinu upřímně děsí.

... a se mnou přijde zákon!

Největší hrozbu pro Macrona dnes představuje někdo, kdo se ještě ani nevyjádřil, že na prezidenta bude kandidovat. Přesto se dnes o nikom nemluví více než o Ericu Zemmourovi. Tento pravicový novinář a esejista po léta tepe do neschopnosti Francie omezit neevropskou imigraci a asimilovat rostoucí a čím dál tím méně zvládnutelnou menšinu arabského a afrického původu.

Sám asimilaci dokonale naplňuje. Jeho židovští prarodiče přišli z berberské oblasti Alžírska, ale Zemmour své kořeny neodvozuje etnicky od Berberů či alžírských Židů, nýbrž kulturně od Chlodvíka či Johanky z Arku, jeho největšími hrdiny jsou Napoleon a de Gaulle. Ostře kritizuje přistěhovalce, kteří se odmítají přizpůsobit francouzské kultuře a institucím, odsuzuje, když dětem dávají arabská jména namísto francouzských, a soudí, že islám je neslučitelný s Evropou.

Své teze formuluje srozumitelně a úderně. Jeho knihy jsou bestsellery a diskusní politický pořad, v němž vystupoval, lámal rekordy ve sledovanosti. Politicky korektní establishment se Zemmourem léta bojuje. Je označován za pravicového extremistu a vede černé listiny veřejnoprávních i řady soukromých médií. Opakovaně stanul před soudem a jeho pořady byly pod tlakem aktivistů opakovaně rušeny. Drtivou většinu procesů iniciovaných politickými nevládkami a vedených aktivistickou justicí vyhrává.

Ale ne vždy. Před lety byl odsouzen k pokutě za to, když řekl, že se nelze divit, že Arabové a černoši jsou častěji kontrolováni policií, neboť většina obchodníků s drogami pochází právě z těchto skupin. A vyjádřil pochopení pro zaměstnavatele, kteří je nechtějí zaměstnávat. Platí i rozsudek, který ho odsuzuje za slova o arabsko-muslimské invazi do Francie. Znevěrohodňují ho tyto rozsudky, nebo jen dokládají úpadek svobody projevu a nárůst progresivistické diktatury? Zemmour tvrdí, že to, co říká, pouze naplňuje odkaz generála de Gaulla a odpovídá tomu, co sami gaullisté ještě před třiceti lety hájili.

Když před dvěma lety opět varoval před islámem a migrací a přišel kvůli tomu o svůj pořad, ujal se ho televizní kanál miliardáře Vincenta Bollorého. Zemmourovy pravidelné politické komentáře se během několika měsíců staly nejsledovanějším politickým pořadem ve Francii. Letos na jaře vznikla iniciativa na podporu jeho prezidentské kandidatury. Zemmour zatím odmítá potvrdit, zda kandidovat bude, či nikoliv. Očividně se snaží načasovat potvrzení své kandidatury tak, aby maximalizoval pozitivní dopad na kampaň.

Macron hrál před pěti lety, ještě jako Hollandův ministr, podobnou hru. Mediální regulační úřad však v září vyhlásil, že Zemmoura za kandidáta považuje – a musel svůj pořad opustit. S o to větším zájmem ho dnes média sledují. Od září navíc objíždí Francii s novou knihou. Jeho popularita vystřelila nahoru, předstihl Melenchona, dorovnal centristické kandidáty a tento týden i Le Penovou. Část voličů jí přebral, ale oslovuje i ty, kteří by ji nikdy nevolili.

Pokud si Zemmour vše na poslední chvíli nerozmyslí, bude se muset transformovat z brilantního komentátora na přesvědčivého politika: vytvořit z dosavadních podporovatelů celostátní politickou organizaci a formulovat program, který bude kromě bezpečnosti, migrace a asimilace tematizovat také otázky, jež ho dosud příliš nezajímaly, ale které mohou rozhodnout volby.

Jde především o témata sociálně-ekonomická a ekologická, kde zatím mluví o řešeních respektujících národní suverenitu, trh a tradiční hodnoty, ale není úplně jasné, co všechno se od něho dá čekat. Má to i evropský rozměr. Po posledních německých volbách a očekávatelném vstupu Zelených do vlády v Berlíně posílí bruselsko-berlínský progresivismus. Pokud Zemmour kandidaturu potvrdí a zvládne, může nakonec z Francie vzejít alternativa.

V Německu po volbách posílí progresivismus, ale z Francie nakonec může vzejít alternativa.