Prodáš kvartýr za milion, ale budeš brečet!

Mám dobrého známého Roma. S Josefem se bavím o dětech a o fotbale, který kdysi hrával, než mu, jak říká, „zachutily cigarety a pivo“. Bavit se o práci moc nejde, ale co už...

Dětí má Josef víc a vede je celkem hezky, myslím. „To mi vysvětli, Josef, jak může mít takovej vopičák jako ty tak krásné holčičky,“dobírám si ho. „Ty tři nejsou moje, ty dvě jo a dva kluci taky. Ale snažím se u všech,“ukazuje mi s potěšením.

Do života jsem se mu výrazněji „montoval“snad jen dvakrát. Jednou, když jsem Josefa a jeho paní přesvědčoval, aby se vzhledem k těžké cukrovce a dalším různým zdravotním omezením, která mají, nechali očkovat proti covidu a aby o to samé požádali své staré rodiče. Podruhé nedávno a tohle moje „montování“možná ještě neskončilo.

Josef bydlí v panelovém domě na teplickém předměstí. Před pár týdny ho navštívil spekulant. Za byt 4+1, který Josef na sídlišti vlastní a který před 10 lety koupil za necelých 250 tisíc korun, mu spekulant nabídl rovný milion. A když ho prý prodá, nic se pro Josefa a jeho rodinu nezmění. Budou v něm bydlet dál v nájmu. Dva sousedé, také Romové, už prý kývli a dnes se podle Josefa mají dobře, protože mají ten milion.

Ujistil jsem se, že Josef ještě žádný obchod neudělal, a pak se mu snažil předestřít temnou budoucnost, v níž své 4+1 „střelí“a nový majitel mu bude postupně zvyšovat nájem až do neúnosna. Pak se bude muset vystěhovat. Když pořád koukal, snažil jsem se mu vypočítat řadu komplikací pro jeho rodinu a apeloval jsem snad i na jeho společenský status.

Ano, jsme oba vychovaní z doby, kdy logika velela mít vlastní bydlení a kdy situace nebyla podobná té dnešní, tedy se širším trhem s nájemními byty.

Vzhledem k vysokým cenám nemovitostí se poměr nájemního bydlení vůči vlastnickému stále zvyšuje. Podle různých analýz je to nyní už 70 procent (osobní vlastnictví a družstvo) ku 30 (nájem). A nájemních bytů je na trhu v kraji celkem dost.

Josef pak argumentoval, že se k podobným penězům nikdy nedostane, a začal vypočítávat i banality typu, že jeho kluk potřebuje dobré kopačky a on je prý zrovna bez peněz.

„Hele Josef, nic proti, ale jsi cikán. A víš sám, že rasismus funguje, ne že ne. Víš, co? Zkus si to. Zkus si obvolat pár realitek nebo lidí, který pronajímaj kvartýry, běž tam se svojí početnou rodinou a pak mi řekni, kolik nájemních bytů a za kolik ti nabídli k nastěhování. Myslím, že neuspěješ! A do týhle situace se můžeš po prodeji vlastního bytu dostat strašně rychle. Seď na zadku ve svým vlastním a nic nikomu neprodávej, a jestli tywe chceš, tak jsem ve velký slevě nakoupil pro svýho syna kopačky na rok dopředu a jedny ti woe k vyzkoušení dám. A nedělám to proto, abys mi byl zavázanej, na to ti kašlu, ale za půl roku rok tě prostě nechci slyšet brečet, jakej žes byl hlupák!“

Nevím, jak se Josef rozhodne, snad vezme rozum do hrsti a milion oželí, ale tohle je, milé neziskovky, váš prostor. Začněte objíždět teplické Trnovany, Prosetice, Krupku a další místa, kde žijí nějací Romové-vlastníci, a vysvětlete jim, do čeho se mohou dostat, když své byty prodají za pro ně neslýchané a kouzelné částky. S rostoucími cenami nemovitostí, jež zatím nemají strop, už tam spekulanti dávno jsou a nájmy za vlastnické smlouvy nabízejí.

„Hele Josef, a třeba se už ani neuvidíme, protože víš, kde můžeš i s famílijí skončit, když budeš blbej? V nějaký ubytovně někde u výsypky za Mostem a tam já moc nezajíždim. Tak neudělej nějakou hloupost.“