Nejsou starší, tak došlo i na mne
Beru to jako povzbuzení do další práce, přijala Iva Janžurová cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře.
Ceny Thálie se po loňském virtuálním ročníku vrátily do Národního divadla, ale scény dlouho nehrály, tak večeru dominovala celoživotní ocenění. Jen v činohře jich Herecká asociace rozdala šest. „Jsou to prostě ceny, které se dávají, když na vás dojde řada a už nejsou jiní starší,“glosovala to se smíchem herečka Iva Janžurová.
Nepřišlo to ocenění moc brzy?
Mám takových cen již několik, od Febiofestu i od filmařů ve Varech. Malinko mne to znervózňuje a vždy vtipkuji, že je neberu jako pozastavení svojí práce, ale jako povzbuzení do té příští.
V děkovné řeči jste říkala, že se na pódiu místo řečnění raději za své role schováváte. Za kterou jste se schovávala nejraději?
To vám z fleku nepovím. Řekla bych, že za všechny. Je to takové kouzlo pro nesmělého člověka. Jsem v podstatě bázlivec, zbabělec. Nevěřím si a každou roli začínám, jako by byla mou první. Pak mi strašně pomůže, že neprezentuji sebe. V roli se dostanu tak daleko, že už je to někdo jiný, tam pak nemám žádné zábrany.
Vedle angažmá v pražském Národním divadle jste poslední roky hodně hrála v Kalichu. Proč?
V Kalichu si mohu role vybrat. Jsou velice šťastní, že tam jsem. Nalákala mne tam Jana Paulová na roli v kusu Sbohem, zůstávám! Já jsem odmítala, ale ona na tom trvala a říkala, že by to pro ni bylo jako hrát s Bradem Pittem. To mne rozesmálo a tím si mne trochu získala. Dodneška jsme velké kamarádky a na jevišti je mi s ní strašně dobře.
Kalich mne vyzývá k další práci. Mohla jsem si tam třeba uvést vlastní hru Veletoč. S Božskou Sarah jsem původně otravovala, že bych ji chtěla hrát tady na Nové scéně, ale umělecký šéf na to neslyšel. Takže do Kalichu si odskočím, kdykoli si přeju dělat něco mimořádného.
Co nového chystáte s Národním?
Tuhle sezonu jsem žádnou novou příležitost nedostala, což mi vynahradí právě Kalich. Ale jinak zde hraji v Kytici, v Audienci u královny, Pýše a předsudku.
Nečekáte více rolí s příchodem nového uměleckého šéfa?
Nic takového. Budu dělat jen to, co budu opravdu sama chtít, což v provozu první scény půjde asi těžko. To by muselo být mimořádné štěstí, jako když mi Michal Dočekal přinesl Audienci u královny. Mám svých sedm představení a hraju jako divá. K budoucnosti Národního divadla tedy přistupuji bez osobní kalkulace. Mám ale moc ráda svoje zdejší mladé kolegy a přála bych jim, aby dostali
šéfa, který na ně bude myslet víc herecky.
Máte ještě nějaký divadelní sen?
I kdybych měla, neřekla bych. Píšu hru. Začali jsme je kdysi psát s mým mužem. Za časů, kdy jsem neměla co hrát, jsme si vždy něco napsali a projezdili s tím republiku. Jednu takovou teď zkouším dopsat.