Rubly v tašce

Hurá do Tatarstánu! Fotbalová reprezentace pozná místo, které na začátku tisíciletí probádal záložník Tomáš Čížek.

Už šest sedm let se chystá, že se TAM vrátí. Za kamarády. Do Tatarstánu, do Ruska. Do Kazaně. „Jakmile jsem se dozvěděl, že tam nároďák bude hrát, vzpomínky mi vyskakovaly,“vypráví Tomáš Čížek, který svého času patřil mezi nejlepší záložníky ve fotbalové lize. I za Spartu si zahrál, borec s prudkou levačkou, na pomezí reprezentační pozvánky. Dnes mu táhne na třiačtyřicet a fotbal hraje dál.

Poslyšte, jak je to s tou Kazaní, kam musela česká reprezentace za kvalifikační bitvou s Běloruskem?

Mám tam pořád spoustu známých. Kustod, videooperátor, doktor. Jenže časy se změnily. To už není Rubin (Kazaň), jak jsem ho poznal já. Zatímco v roce 2003 byl v Kazani jeden kustod, dnes jsou tři. U lékařského štábu to samé. I město je úplně jiné. O stadionu nemluvě.

Aréna pro víc než čtyřicet tisíc diváků, okouzlující rozsvícená fasáda, šest zápasů mistrovství světa se tam hrálo. Byl jste tam?

Bohužel zatím ne. Jednou mě zvali, ale nemohl jsem. Vybaví se mi starý betonový stadionek, kde nebyly kryté tribuny (právě tam se bude hrát kvalifikace s Bělorusy). Jakmile začalo pršet, všichni odcházeli durch. Dnešní Rubin je úplně jinde.

Kde?

V Evropě.

Když jste tam kopal s Jiřím Novotným, Richardem Dostálkem nebo Adamem Petroušem, bylo to jaké?

Rubin poprvé postoupil do první ligy. Výplatu jsme dostávali v tašce.

V igelitce?

Normálně ve sportovní tašce. Storublovky zabalené do cihliček. Koukal jsem na to jako zjara.

A pak?

Pak jsem pospíchal do banky, kde to týden přepočítávali, převedl jsem to na dolary nebo eura a peníze posílal domů.

Bylo to o hodně víc než ve Spartě?

Byli to lepší peníze, a to jsme v Rubinu nebyli top placení cizinci. Nás minul finanční a výsledkový boom, který se teprve blížil.

Tak jinak, jestli mohu. Dodnes žijete ze smlouvy v Kazani?

Taky jsem hrál v Moskvě nebo v Novosibirsku... Když jsem se vrátil, zařídil jsem si baráček v Jablonci, něco investoval a teď žiju standard. Do konce života zajištěný nejsem.

V béčku Jablonce děláte trenérského asistenta a vedoucího mužstva.

Učím se. Chystám se studovat trenérskou profilicenci. Když to klapne, budu rád. Taky si pořád ještě chodím zahrát fotbálek, A-třídu, tady u nás v Pěnčíně.

Není to skoro ve třiačtyřiceti fofr?

Je, ještě druhý den po zápase to strašně bolí, ale chceme vykopat krajský přebor, tak makám. Navíc vidím, že mladé kluky stíhám, což mě nabíjí. Ale chápu, na co narážíte. Pomalu se blíží čas, kdy budu kopat jen pro žízeň.

Tomáš Čížek strávil v Kazani dva roky.

V Kazani to bylo jaké?

Tatarstán, stát ve státě. Pro fotbalisty pohádka. Fanoušci vděční, fantastičtí. Pořád plný dům. To samé na hokeji, volejbale, basketu. Přišel jsem v době, kdy se Kazaň chystala na tisící výročí svého vzniku. Z města s oprýskanými činžáky před očima rostlo naleštěné megaměsto.

Jak?

V dresu Rubinu

Za pár měsíců vyrostla IKEA nebo vilová čtvrť u Volhy, do roka nádherné moderní obchoďáky. Asi si to umíte představit, protože Rusové všechno dělají naveliko. Tatarstán nevyjímaje.

Ale vždyť jste tam šestnáct let nebyl.

V roce 2013 jsem v televizi sledoval univerziádu v Kazani. Všechno nové. Snad jen Kazaňský kreml zůstal na svém místě.

Proč jste vlastně kývl na přestup ze Sparty?

Původně se mi nechtělo ani na zkoušku. Jenže Sparta na levý kraj zálohy koupila Zbončáka a naznačila, že se nade mnou smráká. Tak jsem zkusil Kazaň. Jeden den, druhý, třetí. Najednou mi řekli, že mě chtějí, ať zůstanu dva týdny na soustředění.

Leden 2003.

A pak jen kempy v Turecku nebo na Kypru. Kazaň jsem poprvé viděl až v březnu, když začala ruská liga.

Jaký jste měl dojem?

Specifický. Na úvod jsme dostali nakládačku 0:4 na hřišti CSKA Moskva. Bác! Chystáte se tři měsíce na start a pak taková facka. Nakonec to byla sezona snů. Jako nováček jsme skončili třetí a při posledním utkání jsme mistrovský CSKA porazili doma 3:2. To byla fantazie.

Trénoval vás Uzbek Berdyjev, kterého proslavily úspěchy i modlitební korálky.

Žmoulal je pořád, kuličku po kuličce. Při tréninku, při zápase. Nevím dodnes, jestli to byl rituál, nebo se tím uklidňoval.

Nakonec s Kazaní dobyl fotbalovou Evropu.

Bohužel už bez nás, Čechů. Rubin dovedl dvakrát k ruskému titulu, několikrát do Ligy mistrů. Ze všech dokázal vyždímat maximum a ještě tým skloubil tak, že šlapal.

Tatarstán mu ležel u nohou.

Dodnes leží, protože Kurban Berdyjev způsobil boom. V Tatarstánu měl větší vliv snad jen prezident země, pak už následoval Berdyjev.

Vydržel dvanáct let. Čechy bral jak?

Jako všechny ostatní. Zahrál jste dva dobré zápasy a další dva seděl na tribuně. Z dvaceti cizinců mohlo hrát osm. Berdyjev byl prostě boss, podle kterého všichni tancovali.

Dva roky po vašem odchodu s Kazaní získal titul.

Trochu je mi to líto, protože boom pokračoval. Do Rubinu se začaly valit větší a větší peníze, jenže já už tam jezdil jen jako soupeř.

Do reprezentace jste se nikdy nepodíval.

Nebylo mi přáno a musel jsem to respektovat. Když jsme s Kazaní hráli nejlepší fotbal, za nároďák kopali Nedvěd, Poborský nebo Šmicer. Na ty jsem neměl.

Zato jste měl možnost poznat Rusko. Kazaň, FK Moskva, Vladikavkaz a nakonec Novosibirsk. Kde vám bylo nejlíp?

Všude jsem si našel to dobré. Kazaň fantastická, Moskva fajn, až na ty strašlivé zácpy, Vladikavkaz spokojenost ve druhé lize a sibiřský Novosibirsk na pohodu.

Vrátíte se na inspekci?

To jste trefil. Chystám se už dobrých sedm let. Rád bych všechny svoje štace objel, pozdravil kamarády, zavzpomínal a ještě si užil pár dní v Petrohradě. Jenže zkuste během sezony najít dva tři volné týdny? Nejde to. Leda až budu bez práce. Nebo na stará kolena.