Možná přijde i čert
Útočník David Krejčí v extralize dokazuje, proč byl jednou z hvězd NHL
Do Česka se vrátil, aby jeho americké děti poznaly zemi, ve které jejich táta vyrostl. „Aby věděly, že je to taky jejich domov,“říká útočník David Krejčí. A popisuje, jak nadšeně dcera i syn tráví čas u babičky s dědou, jak jim plánuje připravit ryze české Vánoce a nejspíš představí i Mikuláše s čertem, o kterém z Ameriky nic nevědí.
Ale David Krejčí se do Česka vrátil i proto, aby hrál hokej.
A jak se na borce s téměř tisícovkou zápasů v základní části NHL sluší, hraje ho skvěle. V září bodoval ve všech osmi zápasech, v nichž nastoupil, a MF DNES ho vyhlásila nejlepším hráčem měsíce.
Čekal jste takový start?
Pořád si zvykám, ale především si užívám, že jsem doma, můžu hrát na olomouckém stadionu, byť se o něm říká ledacos. Ale pro mě je to domov a teď na něm hraju i před fanoušky, což jsem nikdy nezažil. Když jsem tu hrál v dorostu, tak na nás nikdo nechodil. Nějaké body mám, přesto se snažím pořád zlepšovat. Zvykám si na širší kluziště, protože na něm se nadřu o něco víc než v NHL. Tam jsem měl navíc zažitý systém, tady občas vyletím někam, kam nemám, a musím se vracet, což stojí hodně sil. Musím hrát chytřeji.
Nemáte tu větší volnost?
Má hra vždy byla a je založená na tom, že když mám puk, tvořím. V tom mi dávali zelenou i v Bostonu, ale když nemám puk, musím hrát do obrany jako všichni. Nemůžu si jako jediný dělat, co chci, to by další na ledě za mě pykali. A přiznám, že i v obranném pásmu mě baví být na správném místě ve správný čas.
Je extraliga a NHL jako nebe a dudy?
Nejde to srovnávat. Pořád se to jmenuje hokej, ale tady kluci na velkém ledě lítají, někdy díky velikosti máte víc času. Hlavně první dvě pětky v NHL jsou kvalitou jinde, v těch dalších už takový rozdíl není. Pro mě je klíčové, že jsem doma. Už když jsem přijížděl k zimáku po cestě, kterou jsem jako kluk jezdíval a chodíval milionkrát, a vešel dovnitř, ucítil jsem závan vzpomínek. A věděl, že jsem se rozhodl správně.
Vrátil jste se především kvůli dětem, aby poznaly Česko. Proč je to pro vás tak důležité?
Možná to člověk nepochopí, pokud není dlouho od rodiny. Já byl v Americe sedmnáct let, jezdil jsem sem v létě, ale ta doba se zkracovala. A věděl jsem, že je moc důležité, aby se děcka naučila česky. A i když nebudou umět na sto procent, chci, aby věděla, že je to taky jejich domov. Že tady mají babičku, dědu, strejdu i bratrance.
Co českého je chcete naučit?
Spíš zvyky. Těšíme se na Vánoce, na zdejší trhy, které v Americe moc nejsou. A taky na Mikuláše, protože toho tam 5. prosince nemají.
Dorazí i čert?
Nevím. I když jsem se jim snažil vysvětlit, kdo to je, tak v Americe pohádky o čertech nejsou. Ale těším se, že ho uvidí třeba z okna. Jako když jsme byli kluci a pozorovali ulici, jestli se už blíží. Na Vánoce budeme u rodičů, dáme si kapra. Možná oslavíme i Den díkůvzdání a dcera, která tady chodí do britské školy, se těší na Halloween. Vlastně je může obohacovat, že dostanou to krásné z obou kultur.
Manželka si už zvykla?
Je skvělá. Dosud bylo pořád hezky, tak chodila ven a o Olomouci toho už ví víc než já. Čte si o památkách, zajímá se o sochy a pak mi o tom všem doma vypráví. Za ty roky, co jsem v Olomouci nebyl, se město o kus posunulo a je nádherné. Moc se nám tu líbí.
Musel jste ji připravit na kulturní rozdíly?
Třeba se tu řídí úplně jinak. Na světlech se stojí nárazník na nárazníku, v Americe si nechávají rozestupy. Takže si žena myslí, že jsme hulváti, a já jí vysvětluju, že tady se tak jezdí a není to nic zvláštního. Nebo když jdeme do obchodu, stojíme v řadě a pokladní jede jako stroj. A pak se zeptá, jestli máme kartičku, a když ji nemáme připravenou či odpověď nezazní hned, jsou lidé za námi netrpěliví. Ji to vystresuje, tak musím vysvětlovat, že nejsou na nás naštvaní, jen jsou zvyklí chvátat.
A to vám ještě v Americe pokladní složí nákup do tašky, že?
Na to si zvykla hned. Ale tam je v obchodech spousta prodavačů, kteří když vyskládávají zboží, ptají se, jak se dnes máte, jestli jsme všechno našli. Při placení pokecají. Tady se jede a jede.
Zpět k hokeji. V září vám kouč Filip Pešán naznačil, že vás chce v únoru na olympiádě.
Byl jsem na dvou a mám na ně vynikající vzpomínky. Tentokrát bohužel nemohou přijet rodiny a tím pádem čekám, že se ani nebudeme moct jít podívat na jiný sport. Bude to takové mistrovství světa – na zimák, na hotel a nikam jinam. Asi ani v jídelně nepotkáme hvězdy z jiných zemí. Ale když přijde pozvánka, rád bych jel.
Připraví vás extraliga dostatečně?
Neřeším to. Já se snažím hrát nejlepší hokej, pomoci Olomouci, ať se dostaneme do play off v nejlepší pozici. Když přijde pozvánka, budu rád. Reprezentovat Česko by bylo moc hezké, ale na druhou stranu jdu do sezony coby hráč Olomouce a nemám v hlavě turnaj na 14 dní.
Jel byste i na turnaj EHT?
Na každý ne, nemám trenérům co dokazovat. Ale nějaký zápas bych odehrát chtěl, protože vždycky bylo skvělé natáhnout český dres.
Pamatuji si na váš první mač v reprezentaci – příprava před šampionátem v Quebeku v roce 2008 proti Francii. Letí to, že?
Hodně. Bylo mi 22 let a byl jsem nadšený, že mě pozvali, i když jsem poslední dva zápasy odseděl na tribuně. Přitom jsem začal v první lajně, z čehož jsem byl vykulený. Hráli jsme proti Dánsku, Židlický mi od modré nahrál puk, já to zkazil a soupeř jel sám na bránu a dal gól. Pak už to šlo z kopce – čtvrtá lajna, tribuna. Ale ta zkušenost byla neskutečná a posunula mě dál. Chtěl jsem se zlepšit, abych byl už stálice, až zase přijde šance. Když máte totiž jméno, trenér vás zná, podrží vás.
Co vás ještě zocelilo?
Bylo toho víc. Šel jsem do dorostu Třince a znal kluky z krajských výběrů. Říkal jsem si, že tam hrát nemůžu, že jsou o dost lepší než já i starší. Otevřelo mi to oči, a tak jsem v letní přípravě makal. Pak přišla kanadská juniorka. Věděl jsem, že umím hrát hokej, ale tam jsem do sebe dostal věci, které se nezapomínají. Dva roky mě posunuly a připravily na dospělý hokej. Pak už to bylo jen o šanci, kterou jsem dostal. Na farmě se mi povedla první sezona, v té druhé už mě vzal Boston do týmu a já se hned chytil. I když…
I když co?
Skoro hned. Musí vám po pár zápasech říct, jestli si vás nechají, nebo pošlou zpátky na farmu, abyste si případně našel bydlení. Po šestém zápase přišli a řekli, ať si sháním apartmán. Byl jsem z toho šťastný a říkal si: Tak a teď už jsem v NHL. A oni mě za dva zápasy poslali dolů. Hledal jsem bydlení, měl v hlavě, že už jsem v NHL, a tak mi to asi nešlo, proto mě strčili na farmu. Byl jsem tam 25 zápasů, zahrál dobře a vzali mě zpátky. To byl zlom kariéry.