Zhýralý luxus zvaný auta
Národní technické muzeum představí kolekci unikátních závodních vozidel z časů 1. republiky
Jediný dochovaný vůz Jawa 750, Škoda Rapid, která zvládla nástrahy africké divočiny, či Tatra 11, jež navzdory slabému motoru slavila úspěchy v soutěži spolehlivosti. Také tato auta jsou ode dneška k vidění v Národním technickém muzeu (NTM) na Letné. Jedinečnou kolekci 24 aut a desítky dalších artefaktů představuje nová výstava Vavříny s vůní benzinu. Meziválečný československý automobilový sport.
„Auta bývala na počátku první republiky považována za zhýralý luxus. Automobilismus v Československu proto potřeboval podporu a tou se od 20. let stal motoristický sport,“vysvětlil Petr Kožíšek, autor expozice a kurátor automobilových sbírek NTM. Auta v meziválečných časech psala pozoruhodnou historii, s níž se lze seznámit právě na výstavě vonící benzinem.
Představuje například nejrychlejší domácnost nejen v Praze 1. republiky. Tvořila ji první dáma tuzemského motoristického sportu Eliška Junková a její manžel, bankéř Vincenc „Čeněk“Junek. „Oba měli nezpochybnitelné jezdecké nadání
LETNÁ
a dostatek financí na provozování nákladného motorsportu. Jezdili ve vozech Bugatti, v letech 1922 až 1928 nakoupili osm vozů,“uvádí pořadatelé. Čeněk poprvé vyrazil na závodní trať v roce 1922. Eliška se premiérově představila na lochotínské velké ceně o dvě léta později. Nejrychlejší Češka vyjížděla i na zahraniční klání. V sicilském pekle zvaném Targa Floria v konkurenci evropské špičky v roce 1928 projela cílem na vynikajícím pátém místě.
Aristokraté posedlí rychlostí
„Z našich sbírek představujeme i automobil Laurin & Klement RK/M, který v roce 1913 koupil závodník Alexander Kolowrat,“představil cenný exponát Arnošt Nezmeškal, ředitel Muzea dopravy NTM.
Hrabě Kolowrat nebyl jediným aristokratem ze starobylého českého rodu, která propadl kouzlu rychlých kol. Výstava představí též Bugatti 51, vůz pilotovaný na počátku 30. let talentovaným jezdcem Jiřím Kristiánem Lobkowiczem. Pětadvacetiletému šlechtici se však na jaře 1932 stala osudnou nehoda na berlínské trati AVUS. „Lobkowiczův vůz náhle dostal smyk, zřejmě následkem prasknutí pneumatiky,“popsal fatální moment publicista Miloš Kovářík.
Značka Bugatti lákala také zámožné
Nejrychlejší manželé pražské průmyslníky. Jeden z modelů si zakoupil továrník Miloš Bondy, jež v jeho kokpitu na konci 20. let uspěl třeba v soutěži Ecce Homo na severu Moravy.
Soutěže spolehlivosti anebo závody do vrchu patřily k prvním kategoriím, v nichž se od počátku 20. let pilně soutěžilo. Mimořádně populárním motoristickým kláním se stal závod Zbraslav–Jíloviště, obnovený po světové válce v roce 1921.
V legendární soutěži o vavříny bojovaly též význačné osobnosti pražské společnosti. V roce 1922 například konzul rumunského království Jean Haimovici. „Jeho malý a dynamický vůz Bugatti 13 Brescia okouzlil diváky, stejně jako spoluzávodníky,“popisují střetnutí autoři výstavy v NTM. Ve zmíněném roce vozy nesoutěžily pouze ve Zbraslavi, ale také ve vnitřní Praze. Na Výstavišti se uskutečnil autosalon, jehož součást
představovala soutěž ve zrychlení. Také té se úspěšně zúčastnil třeba zmíněný konzul Haimovici.
Až na konec světa
Ještě na počátku 20. let minulého století automobilové putování z Prahy do belgických Antwerp představovalo nevídané dobrodružství, jemuž prostor věnovala například hojně čtená Národní politika a oceňovali je rozliční motorističtí experti. O pár let později se dálkové tratě staly takřka běžnou výzvou mnoha posádek československých aut nejrůznějších značek.
Platí to například o dalším z exponátů výstavy, Tatře 11. Vůz s dvouválcovým motorem o výkonu pouhých 12 koní dokázal, že je schopen mimořádných výkonů. V roce 1924 ve své kategorii triumfoval v Alpské jízdě. O rok později tentýž model excelentně zajel Velkou jízdu spolehlivosti Leningrad (nyní Sankt Petěrburg) – Tbilisi – Moskva.
Dálkové cesty do krajů plných exotiky se staly ve 30. letech výzvou i pro majitele sériových aut. Afriku v letech 1936–1938 se Škodou Rapid projeli pražský fotograf Stanislav Škulina s manželkou Marií. „Na rozdíl od Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda jsou tito cestovatelé prakticky pozapomenuti. To, že o nich moc nevíme, je dáno i tím, že po roce 1948 odešli do exilu,“řekl Petr Kožíšek.
Na prestižních závodech, třeba brněnské Grand Prix, se dalo ve 30. letech slušně vydělat. Zdeněk Pohl v tomto ohledu nemusel litovat, když dojel kvůli problémům až šest míst za vítězným Luisem Chironem z Monaka. Pohl totiž kvůli Baťově pneumatikové prémii dosáhl na odměnu 100 tisíc korun, vítěz přitom bral o 20 tisíc korun méně.