Vyprávím jako Šeherezáda
Martin Chodúr se na novém albu Tisíc a jedna noc nechal inspirovat známou knihou orientálních příběhů, jež vypráví Šeherezáda.
Chci, aby si lidi všímali různých odkazů a náznaků a přistupovali k desce otevřeně,“říká zpěvák Martin Chodúr o novince.
Čím vás zaujaly a oslovily právě příběhy tisíce a jedné noci?
Tohle album je řešením určitého problému, kterým jsem se zabýval od alba Martin Chodúr 3. Dostal jsem se do stadia, kdy jsem nemohl nic složit. Ukázkový autorský blok. Byl jsem rozdělený mezi dvěma světy, přičemž jeden tvořily věci, které mě vnitřně zajímají, hudba, která mě oslovuje a kterou poslouchám. Kdybych se ale vydal tímhle směrem, vzdálil bych se své kariéře, svému publiku a tak dále. Jenže kdybych se vydal snazší cestou vyloženě líbivé muziky, ztratil bych sám sebe. Nedokázal jsem tyhle dva světy skloubit. Dlouho jsem se tím zabýval, pak jsem se mu na nějaký čas vyhnul vydáním vánočního alba, ale řešení to nebylo.
Problém trval?
Ano. Pak jsem našel inspiraci v literatuře. Při čtení Goethova Fausta jsem si v různých komentářích všiml spousty odkazů na Příběhy tisíce a jedné noci. Jako většina lidí jsem je vnímal jako svého druhu pohádky a neuvědomoval jsem si, že to, co je na té knize nejdůležitější, je forma. Jak jsou ty příběhy vsazeny do vypravěčských rámců, kdy je to mnoho příběhů v příbězích.
Co jste si v tomhle vypravěčském fíglu našel?
Paralelu s člověkem, který musí fungovat v kontextu populární hudby, čili stále něco tvořit, „vypravovat“publiku, aby ho nezabilo – samozřejmě obrazně. Tedy aby ho nepřestalo poslouchat. Takže jsem se rozhodl vytvořit jakýsi obecně přijatelný rámec, do kterého můžu schovat všechno, co mě zajímá. Formu populární písně nafouknout natolik, že se mi do ní vejde všechno, co chci. Do všech písniček jsem vložil něco, co je pro mě důležité. Ale nejsou to žádné hádanky a rébusy, spíš vodítka. Chci prostě, aby lidi k albu přistupovali opravdu otevřeně a snažili se všímat všech náznaků a detailů.
V textu titulní písně Tisíc a jedna noc je použito slovo palindrom, přičemž její melodie je sama palindromem, že?
Není jen v melodii, ale i ve verších. Tenhle vtípek mě vedl k úvaze, že láska mezi mužem a ženou je také do určité míry palindrom. Z obou stran je to pořád jeden celek, mytický androgyn, který byl jednou bytostí. A když si představím siluetu muže a ženy, zády k sobě, náležitě osvícené, vidím je jako palác. A takhle se řetězením myšlenek a asociací můžeme dostávat dál a dál.