Nová drahota, už ne Babišova

Ceny benzinu letí nahoru a v zimě už mohou být nejvyšší v historii, což vystřelí vzhůru ceny všeho. Vládu, která v tu dobu nastoupí, tak může střelit do kolen nová, „Fialova drahota“.

hlavní ekonom Trinity Bank, člen Národní ekonomické rady vlády

Benzin je v Česku drahý jako už dlouho ne. Litr Naturalu 95 vyjde průměrně už na 35,50 korun.

A bude hůř. Nafta prudce zdražuje také, její cena je však zejména díky letošnímu snížení spotřební daně z ní o poznání nižší – přes 34 korun za litr. Takovéto pálky platili řidiči u čerpacích stanic naposledy koncem roku 2014.

Stupňuje se obava, že benzin bude ještě tuto zimu stát někde, například v Praze, průměrně přes 40 korun za litr. Mohl by tak být nejdražší v historii. Dražší i než v roce 2012, kdy tehdejší rekordní ceny pohonných hmot přispěly k růstu nespokojenosti lidí s vládou Petra Nečase a o rok později se staly jedním z hřebíčků do rakve vlády v čele s ODS.

Ironií doby je, že ODS se dost možná k vládnutí vrátí opět v době rekordně drahých pohonných hmot. A také v době nejvyšší inflace od roku 2008. Nelze vyloučit její růst dokonce až na skoro čtvrtstoletá maxima. Růst cen energií a jejich zdrojů včetně ropy totiž může celkovou inflaci přiblížit až sedmiprocentní úrovni, byť pravděpodobnější je, že zůstane spíše u meze šesti procent. Jestliže v té době bude již úřadovat nová vláda, zřejmě pod vedením Petra Fialy, opozice získá do ruky mocnou kartu – bude moci vládu účinně kritizovat, třeba s poukazem na „Fialovu drahotu“. Přestože valná většina letošní inflace je, byla a bude „dovážená“.

Nynější více než dvacetiprocentní meziroční růst cen pohonných hmot je tím, co tuzemskou inflaci zrychluje zejména. Tyto ceny však z Prahy nelze bezprostředně nijak ovlivnit – ať je premiérem Babiš, Fiala, či kdokoli jiný. Vliv na ně mají politici možná tak v Moskvě, v Rijádu, případně ve Washingtonu nebo Teheránu, ale ani tento jejich vliv rozhodně není absolutní.

Jedna cesta: nový Green Deal

Zdražování pohonných hmot, jeden z projevů současné energetické krize, je další připomínkou, že stěžejním úkolem nové české vlády musí být znovuotevření a změna Green Dealu, resp. unijních politik vedoucích k uhlíkové neutralitě v roce 2050.

Kvůli vysoké závislosti na průmyslové výrobě prostě Česko potřebuje specifický, pozvolnější postup v ozeleňování ekonomiky. A zároveň potřebuje jednou provždy prosadit na úrovni EU jádro jako čistý zdroj. Jinak se bude nebezpečně prohlubovat jeho energetická závislost na zahraničí. Dosahování environmentální udržitelnosti v Česku také nesmí být vykoupeno fatálním rozklížením společnosti, tedy ztrátou sociální soudržnosti a nakonec i sociální udržitelnosti.

Uvažme, že v proběhlých volbách propadlo takřka 770 tisíc hlasů voličů Přísahy, ČSSD, KSČM a Volného bloku. Tito voliči z velké části sympatizují se starou konzervativní levicí, která sice nebyla ve volbách vykroužkována tak brutálně jako nová levice pirátská, avšak fatálně doplatila na svoji roztříštěnost. Pokud tyto strany sjednotí odpor ke středopravicové politice nadcházející vlády, tak jako voliče ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Pirátů sjednotil program „Antibabiš“, může v konečném důsledku nastat již poměrně brzy politické zemětřesení.

Voliči těchto stran, často lidé s nižší kvalifikací a příjmy, jsou již nyní frustrováni, neboť volby z jejich hlediska dopadly krajně nepříznivě. Pokud by nová vláda nepostupovala ve své pravicové politice přiměřeně, může si je poštvat proti sobě v nebezpečně sjednoceném šiku. A je už celkem druhořadé, zda by jej vedl Andrej Babiš, Tomio Okamura, Róbert Šlachta nebo třeba Lubomír Volný.

Vysoké účty za pohonné hmoty a energie, elektřinu či plyn, což je zamýšlený důsledek zelených politik EU, dopadnou zvláště neblaze na peněženky zmíněných skoro 800 tisíc voličů, jejichž hlasy u voleb propadly.

A také na peněženky důchodců, kteří ve velkém odevzdali svůj hlas hnutí ANO, takže rovněž mohou snadno nabýt dojmu, že nová vláda jejich zájmy nezastupuje ani omylem. To už pak bude blízko k předčasným volbám.

Nové vyjednání Green Dealu a zelených politik EU včetně například systému emisních povolenek je tedy vlastně prevencí před předčasnými volbami. A nutnou podmínkou pro to, aby Česko mohlo udržitelně nastoupit cestu k dlouhodobému ozdravování veřejných financí a k naplnění klíčového slibu jak koalice SPOLU, tak Pirstan.

Pokud má vznikající vládní „koalice koalic“naplnit svůj klíčový slib ozdravování veřejných financí, musí být schopna během čtyř let smazat manko za zhruba 200 miliard korun ročně. Například naplnění klíčového cíle volebního programu koalice SPOLU, „antibyrokratické revoluce“, propuštění 13 procent úředníků vynese jen ani ne 4,5 miliardy ročně.

To je o dva řády jinde. Pokud koalice SPOLU počítá mezi „úředníky“všechny státní zaměstnance, úspora by mohla být až desetinásobně vyšší, tedy už „jen“o řád jinde. Jenže pak už jsou propouštěním ohroženi třeba i policisté, hasiči, zdravotníci či učitelé. Hrozí tedy citelný růst míry nezaměstnanosti. Opravdu těžko si pak lze představit naplnění stěžejního slibu koalice SPOLU bez citelného zvyšování daní a utahování opasků.

Opasky se budou vládě přece jenom snáze utahovat, pokud lidem vyšle zřetelný vzkaz, že alespoň nedopustí ruinující nárůst cen energií a pohonných hmot. Právě proto musí být prioritou této vlády, aby s Bruselem vyjednala realističtější, „inkluzivní“plán zelených reforem, šitý na míru povaze české ekonomiky i kupní síly opravdu všech jejích občanů.

Ceny benzinu neovlivní premiér Babiš ani Fiala, možná politici v Moskvě, Rijádu nebo Teheránu.