Nemocný vs. bezmocný Zeman

Odejmout prezidentovi pravomoci je nebezpečné. Šlo by o vážný průlom do dělby moci. Kdo ctí demokracii, musí s takovými nástroji šetřit. Tím spíše, pochybuje-li o stejné úctě u prezidenta.

Miloš Zeman je v politice mimořádně nelítostný. Zprotiví-li se mu někdo, zacílí na jeho největší slabinu a zahryzne se do ní. Nežinýruje se ani ve sférách vysoce lidských. Neváhal zesměšňovat usínání svého oponenta z první prezidentské volby (dnes by s ním kondici patrně měnil). Když v pětačtyřiceti letech zemřel jeho odrodilý „korunní princ“Stanislav Gross, místo věnce poslal vzkaz, že si ho nevážil. O ochranný štít tím pro dobu nemoci a zranitelnosti připravil i sám sebe.

Tvrdý prezident sklízí řezavou ozvěnu. Tentokrát ji ještě zostřil prohlášením, že po volbách jmenuje premiérem politika podle vlastních kritérií, nikoliv podle sněmovní většiny, jak by odpovídalo koncepci ústavy. A protože onemocněl právě během voleb, snímky jeho bezvládného těla budí u odpůrců spíše pocit jakési zvrhlé satisfakce nežli starost o jeho zdraví. Rána uštědřená tomu, kdo tasí boxerské rukavice, se zkrátka neoplakává.

A tak za prezidentskou sanitkou ještě nezaklapla nemocniční brána – a už se rozjela květnatá debata o tom, zda by hlavě státu neměly být odňaty pravomoci pro neschopnost zastávat úřad. Stoná zhruba dva týdny a parlament by měl zvažovat přenos úkolů prezidenta na předsedu vlády a Sněmovny. Podloží těchto úvah je v případě Miloše Zemana zjevné a věnuje se mu předchozí odstavec. V jejich víru však zaniká, o jak citlivé rozhodnutí by šlo.

Zákonodárný sbor by svým hlasováním vyřadil ze hry význačný orgán moci výkonné, tedy podstatně a nevyzkoušeně zasáhl do dělby moci ve státě. Do principu tak důležitého, že na něj ústava pamatuje hned ve svém druhém článku. Lid je zdrojem vší moci a vykonává ji skrze zákonodárství, exekutivu a soudy. Pilíře, které se vzájemně podpírají, ale zásadně neprolínají. Dělba moci patří k nejpodstatnějším náležitostem demokratického státu. K pravidlům tak významným, že je nelze zrušit dokonce ani změnou ústavy.

Pokud tedy ústavodárci pamatovali na možnost nečinnému prezidentovi dočasně odejmout pravomoci a přenést je zčásti na moc zákonodárnou, měli na mysli situaci extrémně vážnou, srovnatelnou s uvolněným křeslem na Hradě. Vymysleli pojistku pro případ, kdy prezidentova nečinnost ohrozí ústavní zřízení. Kdy jeho prodlení s plněním konkrétních povinností zabrání demokratickému běhu věcí. Kdy prezident opomene konat v tak významné věci, že na něho bude možno pohlížet, jako by vůbec nebyl.

Havlovy měsíce, Zemanovy dny

Parlament tedy nemůže vyslovit prezidentskou nezpůsobilost, pokud hlava státu pouze „nepodepisuje papíry“, které jí denně přistávají na hradním stole. Okamžikem,

kdy hlasování o neschopnosti prezidenta naopak v úvahu přichází, je měřitelné prodlení s plněním povinností, jež mu svěřuje přímo ústava. Není jich mnoho, daly by se spočítat na prstech čtyř končetin a moderování politických schůzek po sněmovních volbách k nim rozhodně nepatří. Česká ústava nezná prezidenta politika, vyjednavače, hostitele večeří. Myslí na něj jako na orgán státu, který jedná především právně. Jmenuje, odvolává, přijímá, vysílá, uděluje. Rozvazuje a zavazuje.

Zatím nejnemocnějším českým prezidentem, alespoň co do počtu a délky hospitalizací, byl Václav Havel. Když se v rakouském Innsbrucku ocitl v ohrožení života, kvůli operaci a následné péči strávil mimo pracovnu 87 dní. Zánět plic ho „odstavil“na 67 dní, pozdější komplikovaná chřipka na 47 dní. Přesto tenkrát nikoho nenapadlo prohlašovat ho neschopným a předávat jeho pravomoci mimo jiné do rukou jednoho z poslanců. Důvod pro to prostě nebyl dost vážný.

Jedině vážný důvod rovněž vylučuje zneužití prezidentovy nezpůsobilosti k nekalým cílům. Možnost počkat si na jeho virózu jako na příležitost vyhlásit amnestii, jmenovat guvernéra národní banky či rozpustit Sněmovnu. Prezident proto smí být vyšachován jedině v situaci, kdy konat musí, ale nekoná.

Rozhodne osmý listopad

Pravda, po volbách do Poslanecké sněmovny se může kritická doba pro nečinnost prezidenta značně zkrátit. Nikdo jiný než hlava státu nemůže přijmout demisi staré vlády, která ji musí podat po ustavující schůzi dolní komory. Nikdo jiný nejmenuje nového premiéra ani ministry jeho vlády. Pokud by tedy Andrej Babiš neměl obálku komu předat, pokud by ji Miloš Zeman při vědomí nepřevzal a nekonal dál, nastal by právě ten čas, kdy musí zasáhnout parlament.

Sněmovna se schází nejpozději třicátý den po volbách, což vychází na pondělí osmého listopadu. Nebude-li prezident fungovat v týdnu následujícím, budou debaty o jeho nezpůsobilosti nejenom oprávněné, ale i nezbytné. Do té doby je namístě přimhouřit oko nad tím, že hlavou státu bojující o život v nemocnici je zrovna „ten Miloš Zeman“se svou nelítostnou povahou i touhou uzurpovat si více moci, než kolik mu náleží. A uvažovat nad možností jeho zneschopnění racionálně.

V případě ukvapeného rozhodnutí by se klidně mohlo stát, že nějaký budoucí Zeman junior v poslanecké lavici zorganizuje vůči příštímu vzornému prezidentovi převrat pro jeho podzimní nachlazení.

Až nebude-li prezident fungovat po 8. 11., budou debaty o jeho obejití oprávněné i nezbytné.