Dlouhý čínský sen o ovládnutí Tchaj-wanu
Je velký přibližně jako polovina Česka, ale žije tam třiadvacet milionů lidí. Zkrátka nepříliš velký ostrov v oblasti Pacifiku. Jenže Tchaj-wan má z geopolitického hlediska pech. Leží co by kamenem dohodil od Číny, v roce 1949 tam uprchli čínští nacionalisté, kteří prohráli boj s bolševiky, a jeho nezávislý status oficiálně uznává jen patnáct zemí. A už od časů diktátora Mao Ce-tunga si komunisté z říše středu dělají zálusk na to, že „nepřátelský“ostrov, který je jim trnem v oku, dobudou.
Sám „velký kormidelník“se několikrát pokusil odbojníky zastrašit, ale neuspěl, protože za Tchaj-wan se vždy postavily Spojené státy. Šlo však spíše o takové náznaky, protože americká dominance na poli armádním tehdy válcovala čínské ambice.
Jenže to se změnilo a současný vůdce čínské komunistické strany Si Ťin-pching už odmítá čekat a zvyšuje tlak na ostrov, který dle jeho slov patří k Číně. Samozřejmě ho chce získat „mírově“podle pravidla jedna země, dva systémy. Co tím však v Pekingu myslí, si může každý představit podle toho, jak se postupně potlačují demokratické principy v Hongkongu.
Ukázkou oné „mírovosti“bylo i nedávné vyslání bojových letadel. Tedy ne přímo do vzduchu v teritoriálních vodách Tchaj-wanu, což by bylo na hranici vyhlášení nepřátelství, ale do tzv. zóny, kde už země vyžaduje identifikaci cizího stroje.
Za čtyři dny na začátku října tudy prolétlo 149 strojů – bombardéry schopné nést jaderné zbraně i stíhačky. Prostě malá přehlídka toho, co se může stát Tchaj-wanu, když se nepřivine do náruče Číny. Nebo možná nácvik budoucí invaze?
Tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen výhrůžky odmítla a na její podporu se postavili i „její“lidé, kterým se představa budoucnosti ovládané komunistickou partají a jejími příkazy vůbec nelíbí. I americký prezident Joe Biden varoval, že Američané nedovolí žádné čínské eskapády.
Nicméně pravda je, že v případě rychlé námořní invaze, která teď však není aktuální, by Spojené státy nejspíš nestihly zasáhnout před tím, než by ostrov Peking dobyl. Ten totiž svoji sice stále menší armádu, než je ta americká, připravuje hlavně na tyto krátké výpady v okolí své pevniny.
Vojenské ambice Číny zatím zůstávají regionálně ukotvené hlavně v oblasti Pacifiku a Jihočínského moře, které považuje za své vlastní, a staví si tam dokonce umělé ostrovy pro armádu. Ale to je jen první krok spojený s rostoucím sebevědomím nové rodící se supervelmoci.
I proto Čína a Pacifik začaly být hlavním objektem zájmu Spojených států. Posilují aliance s Indií, Japonskem, Jižní Koreou a Austrálii, které mají udržet pekingské zájmy na uzdě.
Z dlouhodobého hlediska je však jasné, že pokud nedojde k vnitřnímu rozvratu v říši středu (toho se mimochodem na základě zkušeností z minulosti komunistická strana bojí nejvíc), je velmi pravděpodobné, že Čína tím či oním způsobem Tchaj-wan do orbity své moci získá. Míra závislosti ostrova však bude záležet na odhodlanosti USA vzdorovat Pekingu.
Ta je zatím vysoká, protože Amerika odmítá přijmout Čínu jako sobě rovnou supervelmoc. A Západ má ještě jeden dobrý důvod chránit Tchaj-wan. Produkují se tam dnes tolik ceněné čipy, které chybějí celosvětově do aut či počítačů a kvůli kterým chystá Škodovka odstávku.
Číňané je zatím také neumějí vyrábět a musejí spoléhat na jejich dovoz. Kdyby však ostrov ovládli, ukázali by, že už nastává jejich éra, že můžou skoro vše. Splnil by se jim tak cíl, o kterém sní už více než sedmdesát let.