Příběhy, které časosběrem propadnou
Nedávno jsem si spočítal, že pondělí, které mne čeká, je plus minus dvouapůltisícím začátkem týdne, do něhož vstanu. 2,5 tisíce pondělí. U 2 499 si nepamatuji, o co v nich šlo, a za pár dní si zajisté nevzpomenu ani na to poslední pondělí, popřípadě mne nenapadne, že bych u něj na něco vzpomínat měl.
Ono to tak ale je s většinou lidských příběhů. Menší i větší události napříč roky osobním časosběrem propadnou a prostě zmizí. Miliardy příběhů, které si nikdo nepřipomíná v učebnicích nebo knížkách, netočí se o nich dokumenty, filmy, zná je jen rodina a pár známých. Lidé za svůj život prožijí úchvatné množství historek, radostí, nepříjemností, vzletů a pádů, které sdílejí se svými blízkými, o těch zásadnějších se vypráví dětem a vzpomíná na rodinných sešlostech, třídních srazech a setkáních po letech, jenže pak nastane čas, kdy historky zeslábnou a vyšumí, málokdo si je pamatuje, nemá je kdo vyprávět. A vzpomínka je nadobro pryč. Zůstanou rodinná alba nebo fotky v počítači s lidmi, jejichž příběhy s posledním spolužákem, kamarádem anebo pravnukem, který je zažil, vyblednou, zhasnou anebo se přepnou do anonymity. Jistě, můžete si vést osobní deník, kroniku, psát dopisy (dělá se to ještě?) – kolik z nich překročí hranici vlastní rodiny a jak dlouho se uchovají v ní?
Narození dítěte, jeho první krůčky, první školní den, maturita, svatba, vlastní děti, všechny dovolené, první zaměstnání, druhé, třetí, důchod, události rozvětvené do mnoha a mnoha osobních tu šťastných, tu smutných, tu víceméně pocitově nijakých obyčejných mikropříběhů. Příběhů rodného domu, vchodu v činžáku, sousedů a jejich rodin, příběhů třídy, školy, pracoviště, firmy, to všechno se odehraje a… zmizí.
S dovolením mám dnes také jeden z mnoha příběhů, které už za pár let nebudou.
Můj dědeček Benedikt. 1. listopadu by měl 100 let. Narodil se do staré Karviné, která už neexistuje, a jméno dostal po papeži Benediktu XV., který se svého úřadu chopil v roce 1914. Vyučil se kovářem, za války byl totálně nasazený v německém Braunschweigu. Říkal mi, že mi na jednom z tamních mostů ukáže, kterou jeho část nýtoval. Cestu jsme si slíbili, ale už nestihli. Za války začal jezdit s lokomotivou, u čehož zůstal až do důchodu, jen z parních přešel na dieselové. Plány na soukromou kovařinu vzaly zasvé po roce 1948, kdy rodinnou firmu potkal stejný osud jako další rodinné firmy. Do socialistického hospodářství nezapadaly. Mohl jít na šachtu anebo na dráhy. Vybral si koleje. Rád cvičil, byl vyhlášený gymnasta a chodil do Sokola, než mu ho zrušili. Sbíral všechno, co se sbírat dalo – známky, mince, pivní tácky, etikety od sirek, etikety od sýrů, etikety od všeho.
Co umím z manuální práce, umím od něj. A to bych v porovnání s ním u sebe asi neměl používat slovo umím. Trávili jsme spolu hodně času. Na prázdninách, v dílně, v lese, u šachů, kde se mé vítězné partie dají spočítat na prstech jedné ruky. O svém životě mi vyprávěl dobře tisíckrát. Znal jsem ty historky nazpaměť. Některé jsem už ani nevnímal anebo u nich myslel na něco jiného. Co bych za to dnes dal, kdybych si jich pamatoval aspoň půlku. A ještě lépe, kdybych u nich zase mohl sedět. Když už byl starý, říkal, že ho odvezou do Třineckých železáren a ukovají ho tam znovu. Pohřbený je v obci Doubrava, tedy v té části, která z ní zbyla. Zbytek byl poddolovaný, domy, které tam stály, šly k zemi. Většinu života strávil v Karviné. Spartakiádní, po revoluci Gustava Morcinka 1 307, Karviná 6, po válce zvaná Stalingrad. Z ulice se před lety stalo ghetto. Dědův dům už tam nestojí. Zmizel. Stejně jako zmizí tento příběh.