Kdo sabotuje prosperitu Česka
Většina Čechů jsou pracující lidé, kteří chtějí mít dostupné bydlení a neinflační korunu. Kdo a co jim v tom brání? ČNB se svou tragicky chybnou politikou ruku v ruce se starostokracií v našich městech připomínajících skanzen.
ekonom
Prudce rostoucí inflace a nedostupné bydlení jsou nejdůležitějšími tématy dneška, jelikož se přímo dotýkají kvality a důstojnosti života lidí. Bohužel většina doporučení k nápravě, která nyní slýcháme všude kolem ve veřejném prostoru, mají jedno společné: jdou po povrchu, zaměřují se na symptomy a nejdou k základním principům, na kterých stále ještě stojí západní společnost.
Není to náhoda. Manipulativní měnová politika a nedostupné bydlení jsou principiálně a ze své podstaty umělým následkem klientelistického, korporativistického, netržního a antiliberálního vnímání společenských a ekonomických procesů.
Všem svobodomyslným lidem – doufejme – dodnes běhá mráz po zádech, když si vzpomenou na tiskovou konferenci ČNB ze 7. listopadu 2013: „Budeme intervenovat na devizovém trhu na oslabení kurzu koruny tak, abychom udržovali kurz koruny vůči euru poblíž hladiny 27 Kč za euro.“A to přesto, že tehdejší viceguvernér ČNB Mojmír Hampl 5. prosince 2012 v rozhovoru pro Český rozhlas dal jednoznačný příslib, že „my necílujeme konkrétní výši kurzu a nebudeme cílovat konkrétní výši devizového kurzu,“s tím, že ekonomika je fundamentálně zdravá.
To bylo i v souladu s doporučením Mezinárodního měnového fondu ze srpna 2013 ohledně intervencí, které by operačně v případě nutnosti měly být objemové, aby exit byl co nejjednodušší, a hlavně „necílit na určitou úroveň devizového kurzu“.
Časovaná bomba
Teorie antideflačního fundamentalismu a dogmatického sledování dvouprocentního inflačního cíle nemá oporu v žádném zákoně a dlouhodobě před tím varuje například i šéf ekonomického výzkumu Banky pro mezinárodní platby Claudio Borio. Přitom experiment jen těsně prohlasovaného kurzového závazku 4:3 byl v naší zemi doveden do skutečně hořkého konce v podobě emise více jak dvou tisíc miliard nových korun. Kruté následky v podobě masivního přerozdělování bohatství na úkor většiny Čechů si neseme dodnes.
Například v roce 2016 poklesl objem zahraničních akvizic českých podnikatelů o 32 %. Oproti tomu pro zahraniční investory naopak logicky zlevnil český kapitál a reality. Zesílil se přetlak peněz a odtokový charakter ekonomiky. Zahraniční matky zajímají dividendy v tvrdých měnách. Uměle devalvovaný kurz zásadně brzdí modernizaci české ekonomiky a přibližování k Západu kvůli dražším nejmodernějším technologiím, zahraničním expertům, ale i stavebním materiálům. V roce 2017 nás i americká banka J. P. Morgan přeřadila zpět mezi rozvojové země, jelikož hrubý národní produkt Česka na hlavu zůstal tři roky po sobě pod hranicí vyžadovanou pro rozvinuté trhy.
Současné devizové rezervy ČNB jsou absurdně vysoké vzhledem k velikosti ekonomiky a mají potenciál na generace deformovat ekonomické relace a relativní ceny vůči zahraničí. A jejich reálné náklady se nejvíce inflačně materializují právě v dobách globálních ekonomických šoků typu pandemie. Ostatně i bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer na začátku prvního lockdownu v březnu 2020 odprodej rezerv doporučoval.
Česko není žádná ropná velmoc či bezpečný měnový přístav. Naše draze nakoupené rezervy v rámci umělé devalvace jsou naopak dlouhodobou „časovanou bombou“a při neodprodeji uměle blokují kurzový konvergenční kanál ve prospěch cenového. O to horší deformace nastávají za situace, kdy k většině obchodovatelných cen typu potravin a drogistického zboží jsme se již k Západu dávno přiblížili, jak většina lidí nejen v pohraničí moc dobře ví. A jaké to má neblahé důsledky v podobě současných korunových cen komodit, mezinárodní dopravy a energií, nemusím ani dále rozvádět.
Skanzen a panelák
Zvyšující se úroky bez odprodeje nadměrných rezerv radikálně zvyšují náklady občanů a podnikatelů a mnohem méně tlumí budoucí inflaci. Za situace přebytku uměle vytisknuté likvidity banky nemají logicky motivaci úročit úspory a jejich reálná hodnota stále klesá, což opět zvyšuje poptávku třeba po nemovitostech.
To má naprosto destruktivní dlouhodobý dopad i na fiskální a sociální politiku, které se nutně dostávají do začarovaného cyklu věčných valorizací, a platí tak náklady populistické měnové politiky. Bankovní sektor ještě navíc trpí pod drastickými regulacemi ČNB, a sabotuje se tak masivní proměna české ekonomiky a konvergence k Západu.
Habsburský skanzen
Naše země zažívá relativní prosperitu jen díky ohromné šikovnosti Čechů. Nicméně bohužel opravdu robustní nakopnutí od většinově levné subdodavatelské ekonomiky směrem k nejvyspělejším západním zemím je systematicky blokováno ze strany měnově-politického populismu na hranici ústavnosti a díky totální územně-stavební paralýze a zneužívaní hybridního povolovacího modelu na úrovni samospráv ve prospěch zájmových skupin.
To vede dlouhodobě ke špatné národohospodářské alokaci zdrojů s drtivými sociálními dopady, mezigeneračnímu rozvratu a chronickému životnímu stresu lidí, kterým štěstí příliš nepřeje. O to víc jsou pak existenčně vystresovaní třeba během pandemických uzávěrek. Za vše hovoří nedávné vyjádření ředitele pražského Institutu plánování a rozvoje Ondřeje Boháče, že Česko je skanzen, chováme se jako blázni a úředníci jsou odtrženi od reality.
Většina Čechů však nejsou šílenci, ale tvrdě pracující lidé, kteří chtějí reálně dostupné bydlení a neinflační korunu. Chtějí živá, krásná a rozvíjející se města. To ale bohužel hodně komunálních politiků nechce a nejen před volbami do samospráv fakticky bojují proti nové výstavbě a manipulují s veřejností ve snaze udržet drahé bydlení, stavební uzávěry a hlavně dlouholeté struktury zájmových skupin a toků peněz.
A tomu nejvíc pomáhá, pokud česká města budou co nejdéle vypadat jako panelákový a habsburský skanzen, kde budou novodobí rychtáři s co nejvíce „hybridními“pravomocemi šikanovat developery, architekty, stavební firmy a všechny občany a podnikatele, kteří chtějí posunout tuto zemi skutečně vysoko. Bohužel málo českých starostů má nějakou skutečnou dlouhodobou strategickou vizi jak v porovnání se Západem, tak s těmi z doby první republiky.
Pryč z UNESCO!
Zakladatelé české státnosti by si jistě nepřáli, aby o sto let později nedostupné bydlení a inflační devalvovaná koruna drtily domácnosti. Stavební povolení na Baťův mrakodrap ve Zlíně v roce 1936 trvalo něco přes tři měsíce a hned se začalo stavět. Škoda jen, že naši předkové nerealizovali třeba na pankrácké pláni budovy ve stylu a výšce Empire State Building a Chrysler Building. Praha a celá země by dnes byla rozhodně svobodnější, krásnější a sebevědomější.
Například Praha jako politicky udržovaný alko-turistický skanzen obklopený paneláky je pro smích většině světových architektů. Naopak bychom měli jít ve stopách našich největších spojenců, Izraele a USA, kteří v roce 2019 vystoupili z UNESCO. Největší hodnotou lidstva, která se má ochraňovat, jsou individuální práva lidí a jejich důstojnost. Byrokratizace nové výstavby a měnové devalvace zdražující bydlení jsou principiální znaky rozvojových a autoritářských zemí.
Mladé generace musí mít ve svobodné společnosti právo postavit mimo historická centra nové čtvrti, které budou v budoucnosti třeba i hodnotnější než archaické „pomníky“feudalismu a nesvobody. Musí navázat na tradici prvorepublikových paláců a vybudovat mnohamilionovou metropoli a celou zemi, která bude ekonomickým, společenským, digitálním, architektonickým, kulturním a uměleckým centrem světa, kde se jednou bude hrát Superliga na stotisícovém stadionu a kde se hlavně bude platit skutečně mezinárodně tvrdou měnou.
Teprve tehdy se doufejme Alois Rašín a další zakladatelé naší státnosti přestanou v hrobě obracet.